Fotokopii vyšetřovacího spisu, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek, poskytl pan Vítězslav Vítek.
o II. světové válce došlo v září a říjnu 1946 k vyšetřování smrti Ferdinanda Kulhánka. V první fázi vyšetřování bylo zjištěno, že dne 30. 7. 1942 dostavili se do bytu bývalého řídícího učitele Ferdinanda Kulhánka v Pavlicích 3 členové Gestapa z Jihlavy, kteří hodlali Kulhánka zatknout. Ten však uprchl do polí zvaných „Ve Žlebech“ u obce Pavlic, kde jej tito gestapáci pronásledovali. Kulhánek, když zpozoroval, že se k němu blíží, vystřelil proti nim 5 ran ze svého revolveru, načež i gestapáci po něm vystřelili několik ran z vojenských pušek a 3 ranami jej zasáhli tak, že byl na místě mrtev.
Byli vyslechnuti občané Pavlic. Soused Josef Vinkler, kovář č. p. 78, vypověděl, že kolem 12 hodiny přišel k němu do kuchyně 1 gestapák (druhý stál venku u vrat) a žádal, aby odnesl mrtvolu Kulhánka a zda s Kulhánkem něco neměl. On nešel, nýbrž jeho dělník Rudolf Wydra. Dotyčný gestapák mluvil plynně česky a nebylo poznat, že je Němec. Též řekl, že je dobře, že není z nich žádný zastřelen, to by byly Pavlice viděly, co by se stalo. Byl asi 170 cm vysoký, silnější postavy, úzký krk u hlavy hodně mezi rameny, hnědý obličej, černé oči, klobouk tmavě zelený se světle zelenou mašlí, kožený kabát, dobře by jej poznala i jeho manželka Jana, která si myslí, že je šoférem, poněvadž asi za měsíc přijel autem sám a chtěl mluvit s Kulhánkovou. Ten druhý, co stál venku u vrat, byl vysoký, štíhlé postavy, mluvil německy. Jinak si jej nepamatuje. Třetího neviděl.
Bohuslav Březina, nar. 12. 12. 1913, rolnický syn, Pavlice č. p. 39 (matka Adéla Březinová, vdova) sekl s bratrem Františkem žito a Tománková odbírala na poli „Na třeských“. Bylo mezi 11. a 12. hodinou. Viděli, že někoho honí v polích. Pojednou přišel 1 gestapák a řekl jim: „V zájmu státní policie, pojďte nám pomoct chytat Kulhánka.“ Oba se zdráhali, ale gestapák vytáhl pistoli a oba ze strachu šli za ním. Dotyčný mluvil dobře česky, ten vůbec nestřílel, nýbrž ten vzadu. Ten byl širší v ramenou, zelený klobouk, kožený krátký kabát, neví, jak mluvil. Slyšel asi 6 –7 ran, které dal pouze ten, co měl kožený kabát, ostatní 3 byli úplně v civilu. Neví, zda Kulhánek střílel. Kulhánek byl obstoupen a zvedl ruce, že se vzdává, ale ten zadní střílel.
František Březina, nar. 4. 6. 1908 v Boskovstejně a příslušný do Pavlic, č. p. 39, udal totéž jako jeho bratr. Gestapák mluvil špatně česky. Slyšel, jak Kulhánek naříkal: „Ach, Ježišimarja.“ – Střílel ten zadní, viděl jej. Více si nepamatuje. Střílel z pistole služební, slyšel asi 2 rány. Ten, co pro ně přišel, měl světlý oblek, štíhlé postavy, normálně hezký člověk, lámal češtinu, ten nestřílel, pak nestřílel jeden hodně mladý. Ostatní dva, tj. silný ramenatý v tmavém obleku mluvil dobře česky a druhý měl hnědé šaty, pravděpodobně stříleli.
Tomáš Bůček, nar. 24. 12. 1897 v Bosonohách a příslušný do Pavlic, č. p. 138, penzista, podúředník, udává, že kolem 12 hodiny přišel k němu venku u domu šofér a aby zástupce starosty šel s ním k mrtvole učitele Kulhánka, představoval se jménem, které si nepamatuje, že je od tajné policie a aby se postaral o převoz do márnice. Cestou za jízdy tam řekl gestapák: „Podívejte se, on si dovolil po mně 5x střelit, ale já jsem mu to dal.“ Gestapák byl sám a ostatní 3-4 jedli na stanici salám a pivo. Bůček jim tam šel hlásit provedení úkolu. Šofér byl menší, zavalité postavy asi 170 cm vysoký s kulatým obličejem, asi 32-35 roků stár, civilní šedý oblek (bez koženého kabátu), ramenatý a hlavu v ramenou, mluvil perfektně česky.
Vrchní strážmistr Bohumír Riedl udal, že po skončení přišlo na stanici asi 4-5 gestapáků, přitom „Herr Vlček říkali, že Kulhánek po nich střílel. Cestař Mutl ví, kolik ran padlo.“
Marie Kulhánková udává, že gestapáků bylo 5, hledali ve stolku a v knihovně a při této prohlídce manžel utekl. Od Riedla se týž den na stanici dověděla, že ten, co jej zastřelil, se jmenoval Vlček, Sudeťák. Po zastřelení přišel 1 gestapák ke Kulhánkové, otázal se jí, zda ví, že její muž měl zbraň. Ona odpověděla, že ne. On pak prohlásil, že jeho život je mu milejší, jak učitele Kulhánka, a tím se dověděla, že byl zastřelen.
Z výpovědí bylo tedy zjištěno, že řidič auta se jmenoval Karel Vlček, který uměl dobře česky, a druhý se jmenoval Jan (Johann) Schmidt, jména ostatních nebyla prozatím známa. Řidič auta Karel Vlček po zastřelení Kulhánka ještě týž den prý řekl bývalému náměstku starosty obce Pavlic Tomáši Bůčkovi, že Kulhánek po něm vystřelil 5 ran, ale on jej zastřelil 3 ranami. Naproti tomu bylo zjištěno od Karla Hustáka, bytem v Chlumci n/Cidl., že asi v červenci 1942 odpoledne zastavili u něho v Telči, kde tehdy bydlel a měl výrobu likérů a hořčice, členové gestapa z Jihlavy. Husták udává, že byli pravděpodobně tři, řidič a 2 přísedící. Řidič se jmenoval Karel Vlček a z ostatních znal pouze Jana (Johanna) Schmidta, který mu říkal, když se jich tázal, odkud jedou, že od Moravských Budějovic, kde zatýkali nějakého řídícího, legionáře v Pavlicích, který utíkal a na útěku že jej zastřelili. Toto pronesl Schmidt mezi ostatními jeho členy jako výchlubný výrok. Později svěřil se s tím Husták Bohumíru Pokornému , řediteli kůru v Telči, kterému celý případ o zastřelení Kulhánka vyprávěl.
Bližší informace byly získány 7. října 1946 výslechem Karla Vlčka, nar. 5. 10. 1904 v Jihlavě, příslušným do Jihlavy, bývalým šoférem jihlavského gestapa, německým státním příslušníkem, t. č. automechanikem u fy. Procházka v Jihlavě, bytem v Jihlavě, Žižkova ul. čís. 25, který byl v té době v zajišťovací vazbě u krajského soudu v Jihlavě:
„Od června 1941 až do června 1943 byl jsem zaměstnán jako šofér u jihlavského gestapa. Toto zaměstnání jsem musel nastoupiti z rozkazu býv. Arbeitsamtu v Jihlavě, ježto gestapo v tu dobu hledalo pro svoji potřebu schopného šoféra. Jako takový jsem po celou dobu mého zaměstnání u jihlavského gestapa nekonal žádnou službu výkonného orgánu, ježto tuto si prováděli výkonní orgánové gestapa sami. Asi v červenci 1942 dostal jsem od vedoucího gestapa Rudolfa Blumeho písemný rozkaz, dle kterého jsem měl osobním vozem odvézti 3 zaměstnance do Pavlic, okr. Mor.Budějovice. V tu chvíli mně nebylo známo, za jakým účelem jedou zaměstnanci gestapa do Pavlic, avšak během jízdy jsem se od zaměstnanců dozvěděl (z jejich rozhovorů), že se v daném případě jedná o zatčení nějakého řídícího učitele Kulhánka z Pavlic a mimo to ještě o nějakého dělníka, na jehož jméno se již dnes nepamatuji, avšak je mi známo, že týž měl t.č. pracovati někde poblíže na pile. Z hovorů zaměstnanců gestapa jsem se taky dozvěděl, že řídící učitel Kulhánek má ve svém držení zbraň a v důsledku toho se navzájem zaměstnanci upozorňovali k opatrnosti při zatýkání a dokonce si rozdělili již úlohy při zatýkání. Skupinu vedl zaměstnanec gestapa Jan Schmidt (nar. 23. 8. 1905 v Jihlavě, posledně bytem v Jihlavě) a jemu pomáhali jeho spoluzaměstnanci Jan Zeitheim (nar. 4. 11. 1905 ve Starých Horách, okr. Jihlava, posledně bytem v Jihlavě) a Rudolf Kadla (nar. 8.10.1912 ve Vídni, posledně bytem v Jihlavě). Po příjezdu ke škole v Pavlicích odešel ihned každý zaměstnanec na svoje předem určené místo a to tak, aby byla budova školy celá obsazena. Mně pak Schmidt určil, abych střežil budovu školy ze dvora. Za jakým měl býti Kulhánek zatčen není mně známo, avšak domnívám se, pokud jsem zaslechl z rozhovorů, že Kulhánek měl míti uschované nějaké zbraně a dokonce se mělo jednati o nějaké skladiště zbraní. Po té, kdy jsme se takto rozestoupili kolem školní budovy, vešel Schmidt do bytu řídícího učitele Kulhánka, kde za jeho přítomnosti prováděl domovní prohlídku, ke které po chvíli zavolal také Jana Zeitheima a Rudolfa Kadlu. Jak si jmenovaní při domovní prohlídce počínali není mně známo, ježto já stál po celou dobu na dvoře školy. Asi po 5ti min. jsem pojednou zahlédl, jak neznámý muž vyskočil otevřeným oknem z budovy do dvora, kde si otevřel vrata a těmito vyběhl ven na náves, kterou přeběhl a běžel dále do polí. Já jsem k tomuto případu zůstal netečný, ježto jsem Kulhánka osobně neznal a jako šoféra mě celkem případ nezajímal. V důsledku taky toho jsem neznámému v jeho útěku nezabraňoval, až po té, když mi počal Schmidt nadávat, proč jsem muže nezadržel, když tento otevíral vrata. Ihned na to počali zaměstnanci gestapa Schmidt, Zeitheim a Kadla neznámého muže pronásledovat. Schmidt mi dal taky ihned příkaz, abych s vozem odejel ve směru útěku neznámého muže, což jsem učinil a takto jsem se dostal za vesnici, kde již zaměstnanci gestapa stříleli po neznámém muži, který jejich střelbu opětoval ze svojí pistole, kterou byl ozbrojen. Schmidt po vypálení několika ran přiběhl ke mně a žádal mně, abych mu dal moji pistoli, ježto prý jeho nefunguje. Já sám jsem nevypálil ani jednu ránu za prchajícím, ježto k tomuto jsem nedostal žádný rozkaz. Po výměně pistolí opět Schmidt střílel na prchajícího a taktéž stříleli i ostatní zaměstnanci. Po chvíli a několika ranách klesl neznámý muž (Kulhánek) k zemi mrtev zasažen některou střelou střílejících zaměstnanců gestapa. Zastřelení Kulhánka si bral za svoje Schmidt, který byl také nejblíže Kulhánkovi při jeho pronásledování. Ostatní dva zaměstnanci Zeitheim a Kadla byli od Kulhánka vzdáleni asi na 60 kroků.
Dokonce Schmidt musel později podávati hlášení svému Úřadu, ve kterém také uváděl, že jeho ranou byl Kulhánek při útěku usmrcen. Na základě také toho hlášení byly Schmidtovi přiděleny náboje, jež tento vystřílel jednak při pronásledování Kulhánka a při jeho zastřelení. Kde a jakým způsobem zařizovali zaměstnanci gestapa odvoz mrtvoly z pole není mně známo, avšak pamatuji se, že ještě téhož dne hlásili případ na tamní četnické stanici, která pravděpodobně zařídila další.
Popírám, že bych býval řekl Tomáši Bůčkovi, že já jsem řídícího učitele Kulhánka zastřelil 3mi ranami a rovněž tak popírám, že by zaměstnanci gestapa použili při střílení vojenských pušek. K tomu podotýkám, že Tomáše Bůčka osobně neznám a pokud se pamatuji, o věci jsem s nikým nehovořil. Hovořil-li někdo téhož dne o věci, mohl to býti některý ze zaměstnanců gestapa a snad dokonce i Schmidt, který také vše potřebné zařizoval a vyjednával. Na věc by se také mohli dobře pamatovati orgánové místní četnické stanice, kde se dělníci informovali o dělníku, jež měl býti údajně zaměstnán na pile, kam také zaměstnanci gestapa odejeli, avšak dělníka na pile nenalezli. Domnívám se, že jmenovaný případ ještě vícekráte zaměstnanci gestapa v Pavlicích vyšetřovali, avšak já jsem s nimi vícekráte v Pavlicích nebyl, ježto k jízdě do Pavlic používali jiného šoféra.
Zda jsme ještě téhož dne byli u Hustáka v Telči se již dnes nepamatuji, avšak toto je nepravděpodobné. Je možné, že o případu se mezi Hustákem a zaměstnanci gestapa hovořilo někdy v budoucnu. Já sám jsem však tomuto rozhovoru přítomen nebyl a rozhovor si nepamatuji. Je však také možné, že rozhovor se odbýval v mojí nepřítomnosti. Více k věci nemohu udati.“
U krajského soudu byly provedeny další výslechy osob zajištěných ve vazbě, konkrétně vypovídali Rudolf Blume (nar. 18. 5. 1896 v Danzig – Langfuhr, bývalý kriminální komisař a vedoucí služebny jihlavského gestapa, německé národnosti a státní příslušnosti, ženatý, bez vyznání, posledně bytem v Jihlavě, Palackého ul. č. 50), František Eigl (bývalý zaměstnanec jihlavského gestapa, posledně bytem v Jihlavě, Masarykovo nám. č. 47) a František Kostan (nar. 26. 1. 1905 ve Vídni, Rakousko, bývalý kriminální tajemník, komisařský čekatel jihlavského gestapa, německé národnosti a rakouské státní příslušnosti, ženatý, bez vyznání, posledně bytem v Jihlavě, ulice Svatopluka Čecha č. 12). Ačkoli nevěděli jistě, kdo zastřelil Ferdinanda Kulhánka, všichni shodně vyloučili možnost, že by vrahem Ferdinanda Kulhánka mohl být Karel Vlček, kterého označili pouze jako řidiče a nikoli výkonný orgán Gestapa. Jako nejpravděpodobnějšího střelce uváděli Jana Schmidta, v úvahu podle Blumeho přicházel také Jan Zeitheim.