Autorem následujícího textu je Mgr. Tomáš Řepa, kterému děkuji za poskytnutí informací a svolení použít text diplomové práce na téma „Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka“.

aple Božího hrobu byla přistavena roku 1675 k místní poutní kapli, která v této době procházela přestavbou a později se stala základem dnešního kostela sv. Filipa a Jakuba. Obě kaple byly vysvěceny 12. srpna 1677. Kapli Božího hrobu vysvětil jevišovický děkan Toman. Kaple pro svou výšinnou polohu byla již zdaleka viditelná, zejména ze směru od Vídně. Pavlicemi vedla důležitá císařská cesta spojující Vídeň s Jihlavou, resp. Prahou. Po ní putovala procesí a jednotliví poutníci do Mariazell a k dalším poutním místům v Dolním Rakousku. Poutní kaple opatřená odpustky se těšila velkému zájmu věřících. Svědčí o tom i zápis z farní kroniky, ve kterém si správce kaple stěžuje, že: „Kdokoli jde po císařské silnici a chce celebrovat, činí tak, zvláště z žebravých řádů, aniž by se předtím řádně ohlásil u faráře...“ Skutečnost, že kapli a Boží hrob navštěvovalo velké množství poutníků potvrzuje i další zápis hostimského faráře Václava Antonína Měřila: „K vybavení kostela patří stříbrný pozlacený kalich, který i s paténou váží dvanáct lotů. Ten kalich se nikoli bez pohoršení uchovává v pavlické hospodě, snad je tam bezpečnější než v kostele nebo ve špitále...“ Z příjmových položek účtů kostela sv. Filipa a Jakuba je zřejmé, že kaple získávala nejvíce darů během Pašijového týdne, kdy k ní přicházelo nejvíce věřících. O chod celého areálu se staralo 12 chudých, pro které byl v roce 1649 zřízen chudobinec.

stup do kaple Božího hrobu je při pohledu z kostelního jednolodí zcela zakryt hlavním oltářem. Do samotné kaple se schází po krátkém schodišti, neboť kaple byla stavěna nížeji podlaze kostela. Kaple - centrála na půdorysu podélného obdélníka je zaklenuta valenou klenbou. Ze severu ji osvětluje sdružené okno a z jihu jedno okénko obdélného tvaru. Obě okna jsou zasazena v hluboké špaletě se záklenkem. Severní zdí v úrovni výše popsaného okna prostupoval zdivem lichoběžně obdélný okenní otvor, dnes částečně zazděný. Klasické rozdělení prostoru na Andělskou kapli a Boží hrob zde není dodrženo, neboť chybí dělící příčka s nízkým vchodem. Po obvodu profilu kaple probíhá zhruba uprostřed lizéna, která není pozůstatkem původní zděné přepážky, ale prvkem, který opticky otevřený prostor člení. Závěr kaple vyplňuje po celé jeho ploše novodobá konstrukce oltáře zakrývající původní přízední kamennou desku - část Kristovy tumby. Ta je zde právě kvůli neoddělenému prostoru situována do čela kaple. Podobné prostorové rozvržení známe pouze z mladší kaple v nedalekém Vratěníně. Oltář určuje kříž flankovaný dvěma anděly a spodní hrob s uloženou polychromovanou sochou ležícího Krista. Tu opět flankují dva klečící andělé. Zadní část hrobu vyplňuje malovaná dřevěná deska s výjevem Tří Marií u hrobu spolu s postavami Josefa Arimatijského a Nikodéma. V době mše ozařuje Kristův hrob pětice závěsných lamp. Jak vypadalo vybavení kaple se z dochovaného inventáře vedeného v letech 1785–1848 pro celý kostel nedozvídáme. Pro kapli jsou zaznamenané pouze malá cínová lampa, veluum, látka na oltář (altar tuch), oltářní echinus a antependium. Kusé jsou i zmínky farní kroniky. Kromě této jistě neúplné výbavy patřil do inventáře kaple i dřevěný model zmenšené kaple Božího hrobu v Jeruzalémě, ve farní kronice popisovaný jako: ,,Dřevěná krabice v podobě Božího hrobu zhotoveného podle toho v Jeruzalémě...“ Pavlický model ani jemu podobný z jiné lokality se v Českých zemích nedochoval. S nejbližší paralelou se setkáme v rakouském Henndorfu u Salcburku. Z nemnoha příkladů dochovaných v evropských muzeí zmiňme například model kaple Božího hrobu v Ashmolean muzeu v Oxfordu. Podobné miniatury, většinou vyrobené z olivového dřeva a intarzované, se do Evropy dostávaly jako suvenýry poutníků. Vznikaly v Betlémě v křesťanských komunitách, pro které jejich prodej byl jedním z nemnoha přivýdělků. Mladší přípis v kronice však k modelu kaple ještě doplňuje: ,,Uschovává se tu také stará stola uložená v dřevěné krabici v podobě Božího hrobu...“ Co a jakou ikonografii tato štola mohla představovat? V modlitební knížce Freytags Andacht der Capellen des H. Grabs bey den Augustinern Baarfüssern zue S. Wenzel z roku 1649 je na úplný závěr vyobrazeno rozprostřené pohřební roucho včetně zřetelného otisku Kristova těla. Právě augustiniáni bosáci při novoměstském klášteře Na Zderaze v Praze vystavovali o Velikonočním týdnu nad vstupem do kaple Božího hrobu kopii roucha, do kterého bylo po sejmutí z kříže zabaleno Kristovo tělo. Lze se domnívat, že stolou při pavlické kapli mohla být rozuměna právě relikvie pohřebního roucha, která se o Pašijovém týdnu stávala součástí velikonoční liturgie.

Západní část průčelí kaple je vestavěno do zdi kostelního presbyteria. S podobnou dispozicí, kdy je kaple Božího hrobu přistavěna ke kostelu, se setkáme v Čechách a na Moravě na více místech. Ovšem pouze v Pavlicích výtvarné pojetí průčelí opouští všechny určující a specifické prvky dané obecně kapli dle jeruzalémského vzoru. Průčelí je definováno pouze hladkou zdí závěru, aniž by se do něj promítly dva boční sokly vystupující z průčelí jako lavice pro strážce kaple, reliéfní pásy představující závory k hrobu a reliéfní rámy symbolizující tři kněžské pečetě. Cihlová stavba je po celém své ploše omítnuta, a to včetně deseti polosloupků nesoucích lomenou arkádu, jejichž dříky spočívají na nízkém přízedním soklu obíhajícím po celém obvodu kaple. Arkáda kopíruje vnitřní prostor hrobové komory, který ovšem není jasně vymezen. V rámci jiných kaplí Božího hrobu běžně tesané části jako arkádové sloupoví nebo baldachýnová edikula jsou od zdiva kaple v omítce odlišeny barevně. Samy pak představují příklon ke klasicističtějším architektonickým prvkům, jak dokazují polosloupy s hlavicemi toskánského řádu a patky tvořené jedním torem a ukončené plintou. Štíhlá baldachýnová edikula sestávající z šestice zdvojených sloupků podobného tvarování jako zmíněné arkádové polosloupky nese na oktogonálním půdorysu výrazně profilovanou římsu, na níž nasedá arkáda lomených oblouků zakončených silně předstoupenou římsou ústící v šestibokou helmicovou střechu s koulí na vrcholu.

některými prvky působí na jižní Moravě odlišná architektonická pojetí, s kterými se nesetkáme v jiných oblastech Moravy a Čech. Pavlice leží nedaleko moravsko – rakouského pomezí, tedy hranic, přes které nejen v době barokní proudily důležité vlivy z Dolního Rakouska, resp. z prostředí Vídně a zasahovaly, spíše než vlivy z Čech, do uměleckého vývoje na Moravě. Ale jak se níže pokusím vysvětlit, tato teze v Pavlicích nemusela být zopakována, ba právě naopak, lze zde vysledovat tendenci k opačnému směřování, tedy šíření vzoru z Moravy do Rakouska. Nejprve nastíníme situaci již stojících nebo právě stavěných kaplí Božího hrobu na jižní Moravě, resp. ve Vídni a Dolním Rakousku, kam, myslím zcela oprávněně, můžeme zasadit jejich vývojový počátek. Nejstarším Božím hrobem v uvažované oblasti byla kaple na Svatém kopečku u Mikulova. O pár let později, přesněji v roce 1639–1641 vysvětila císařovna Eleonora kapli Božího hrobu na poutním místě v Hernals ve Vídni. Uvedené stavby jsou na delší čas jediné založené v blízkosti hranic obou zemí. Vídeňská kaple již zanikla a její detailnější podobu neznáme. U mikulovského pro nedostatek pramenů a obrazové dokumentace z období těsně po dostavbě nemůžeme s jistotou potvrdit, že kaple nedoznala zásadnějších úprav. Otázku vlivů ohraničíme koncem 17. století, kdy jihovýchodně od Vídně v Maria Lanzendorf obnovili františkáni povolaní císařem Leopoldem I. na místě kaple s milosrdnou soškou poutní místo, které bylo během válečných útoků tureckých vojsk na Vídeň zničeno. Císař později finančně podpořil i přilehlou výstavbu kláštera, dnes připisovanou dvornímu architektu Mattiasi Steinlovi. Od roku 1699 vedle kláštera vznikaly i jednotlivé kaple Kalvárie, včetně kaple Božího hrobu postavené františkánem Felixem Nieringem. Lanzendorfská stavba nese zcela totožnou podobu, jež nacházíme u kaple v Pavlicích. Shodné je nejen pro rakouské země typické použití omítek, barevné odlišení jinak ,,tesaných,, prvků, ale i výtvarné provedení arkádových polosloupků a zdvojených sloupků u baldachýnové edikuly. Z formálního hlediska a dostupné komparace je zřejmé, že pavlická kaple božího hrobu mohla být předlohou pro lanzendorfskou, pokud ovšem tuto roli před ním již nesehrála stavba ve vídeňském Hernals, která naopak mohla ovlivnit nejen konečnou podobu pavlické kaple, ale i té v Lanzendorfu. Úloha mikulovské kaple, ač zcela zásadního významu jako pravděpodobně vůbec první kaple postavené ještě před vídeňskou v nastíněné problematice, je spíše okrajová, neboť její podoba byla více determinována okolním krajinným rázem. Kaple Božího hrobu v Pavlicích je jedním z příkladů recipročních uměleckých vlivů moravsko – rakouských.

Nahoru

zpět na historie Pavlic