Autorem následujícího textu je Josef Kopeček, jehož vzpomínky na 2. světovou válku vyšly v článku v Jemnických listech pod názvem „Jemnice pro nás byla městem. Romantickým venkovem byla Vranovská Ves.“

ranovská Ves, bydliště rodičů mé matky, byla za války mým druhým domovem, milovaným stejně jako domov číslo 1, Jemnice. Jen s tím rozdílem, že v Jemnici jsem s veškerým okolím komunikoval výhradně česky a ve Vranovské Vsi německy. Přechod nebyl žádný. Pokud jsme cestou do Vranovské Vsi vystoupili v Grešlově Mýtě, které bylo v protektorátě, tedy na českém území a dál šli pěšky, mluvili jsme s matkou česky. Někde mezi Pavlicemi a Vranovskou Vsí jsme si najednou všimli, že naše komunikace je v němčině, aniž bychom byli zpozorovali, kdy k té změně došlo. V uvedených místech byl také celou válku hraniční přechod vždy obsazený bdělou německou pohraniční stráží, ale ten tu změnu jazyka nezpůsoboval. Došlo k ní vždy ještě daleko před ním. Pokud jsme jeli vlakem z Moravských Budějovic o dvě stanice dál do Šumné, odkud se šlo lesem šest kilometrů pěšky, vystoupilo se už na německém území a hraniční přechod nikde žádný. Přesto automatický přechod na německou konverzaci fungoval i zde.

Stalo se někdy, že pro nás babička najala pro odvoz z nádraží v Grešlově Mýtě nebo v Šumné (tehdy Schönwald) v létě kočár tažený koňmi, v zimě sáně tažené koňmi, a to pak byla ta cesta vrcholem romantiky. Dodnes vidím před sebou ty baculaté koňské zadnice, jak každou chvíli trousí ty podivně příjemně zavánějící kobližky. A dodnes si umím vybavit hrčení kol kočáru po štěrkové silnici (zažil jsem ještě dobu, kdy hlavní silnice Praha - Vídeň nebyla asfaltovaná), nebo tiché vrzání saní ve sněhu doprovázené zvoněním zvonku, který měli koně zapřažené do saní povinně na krku. To aby se k někomu nepřiblížili neslyšně a nebyla z toho dopravní nehoda. Někdy jsme jeli zabaleni do houní jako mumie na saních lesem ze Šumné v noci v úplné tmě a pod saněmi visela jako jediný zdroj světla petrolejová lucerna. Ať mi někdo popíše romantičtější situaci.

Ve Vranovské Vsi v domácnosti absolutně kralovala babička. S černým dědou jsem především chodil na houby. Sbírali se výhradně hříbky a modráci, také lišky (říkali jsme jim „kuřátka“ a byla jich nesmírná kvanta) a výjimečně se brali i kozáci. Hub bylo nějak víc než dnes a hlavně víc těch ušlechtilejších druhů. Matka jednou objevila lesík, v němž rostly ryzce. Snad nejlepší houby vůbec, jak jsme věděli z Jemnice. Do těch se tenkrát ve Vranovské Vsi kopalo a ani babička je neuznávala. Byly řazeny mezi jedovaté „prašivky“. Babička dokonce byla přesvědčena, že právě ony obsahují jed, jehož toxicita je nadprůměrná. Vždyť to už naznačoval jejich tvar a co teprve ta barva! Když jsme jednou celí šťastní ryzce s matkou přinesli, vynadala nám, v nestřežené chvíli se jich zmocnila a vyhodila je na hnůj. Byla přesvědčena, že nám zachránila život. Později jí „pomocnice v domácnosti“ jménem Marie, mladá sympatická dívka z Hostěrádků, naučila jíst bedly jedlé. (Do těch se také kopalo, ač ve Vranovské Vsi tenkrát rostly krásné sněhobílé exempláře.) Jí babička uvěřila a bedly se konzumovaly. Moc nám chutnaly, ale babičce jsme po léta vyčítali, že Marii se věřilo a nám s ryzci ne.

U obou dědů jsem miloval jejich vyprávění ze života, který u nich v té své ekonomicky aktivní části probíhal ještě za starého mocnářství. Od černého dědy to bylo nejčastěji vyprávění, jak jako četník v Haliči chodil v zimě ve sněhu v noci na pochůzky mezi několika vesnicemi a přitom ho sledovala smečka vlků. Bílý děda zase nejraději vyprávěl o své vojenské službě v císařské armádě a zde nejraději o vojínu Kroupovi, jenž během přehlídky před císařem pánem dostal průjem, který nezvládl.

Pavlice, Boskovštejn a Vranovská Ves tvoří vrcholy trojúhelníka se stranami asi tři až čtyři kilometry. První dvě jmenované vesnice byly v protektorátě, tedy byly české, Vranovská Ves byla už v Říši. Z nejvyššího vrcholku hnojiště na dvoře mé babičky jsem za nízkým kopcem viděl vykukovat střechy dvou boskovštejnských stavení a ve směru hlavní silnice bylo vidět i něco z Pavlic. Vymyslel jsem si následující sport: Stoje na nejvyšším vrcholku hnojiště jsem zakokrhal jako kohout. Po několikerém zakokrhání se ozvali další kohouti z druhého konce Vranovské Vsi. Poté i kohouti z Pavlic, a když jsem byl trpělivý a kokrhal dost dlouho, bylo z dálky slabounce slyšet i kohouty z Boskovštejna. V Pavlicích i v Boskovštejně byli čeští kohouti, u nás ve Vranovské Vsi němečtí. Kokrhali všichni stejně.

V Boskovštejně jsme měli vzdálenější příbuzné v několika staveních: Dufkovi. Byli to ryzí Češi. Jedni měli obchod se smíšeným zbožím, v němž bylo často k dostání leccos, co pan Svoboda, obchodník ve Vranovské Vsi, neměl. (Byl to také Čech, ten pan Svoboda.)

A tak se někdy občas chodilo nakupovat k Dufkům do Boskovštejna. Byla to krásná čtyřkilometrová procházka lesem, dělali jsme tam rodinné výlety a nikoho ani nenapadlo, že přecházíme hranice. Nikdo tam také nikdy nekontroloval. Z polní cesty z vesnice k lesu jsme přitom viděli státní silnici a na ní hraniční přechod, kde němečtí pohraničníci kontrolovali každého a přísně vyžadovali i propustky. Bez nich nepropustili.

Že je to zvláštní, mi došlo až tenkrát, když k nám jednou z Boskovštejna poslali z jednoho selského stavení chlapce, aby nám přinesl jakési (u nich dříve objednané) potraviny. Mladík se hrozně bál, že ho chytí, celou válku se do Vranovské Vsi, tedy na říšské území, neodvážil. Bál se i návratu po té, jinak všemi běžně používané, lesní cestě. Nakonec jsem ho musel já, o němž se vědělo, že mám veškerý terén v okolí dokonale prošmejděný různými úvozy, remízky, loukami, a trnkovými houštinami „ilegálně převést přes hranice“. Takže jsem byl i převaděčem.

Strýc Ota Dufek z Boskovštejna byl známý šprýmař a až hazardérsky odvážný nebojsa. Alespoň se to o něm u nás říkalo. Pokud nepronesl v průměru každých deset minut nějaký riskantní protiněmecký politický vtip, dostával prý vyrážku. Jednou se k nám do Vranovské Vsi také z Boskovštejna vypravil a bylo to už nějakou dobu poté, kdy německá armáda utrpěla zdrcující porážku u Stalingradu, hned nato i porážky další, a Německo bylo rozbombardované spojeneckými nálety. A následkem toho všeho se nořilo do hlubokého smutku. Ota se najednou objevil u předních vrat našeho stavení na hlavní silnici a jak mu moje matka s tetou a babičkou šly naproti, volal nahlas na celou ves: „Víte, jak se teď nově jmenuje protektorát? Ne? Země úsměvů!“ Moje matka mu hned vynadala, vždyť už jsme zažili i to, že za pouhé neodsouzení atentátu na Reinharda Heydricha byli lidé popravováni a on v německé vesnici vykřikuje takové velezrádné věci a ještě tak nahlas. Odpověděl otázkou: „Víte, jak se Berlín jmenuje japonsky? Sama Jama“. Ale to už říkal tišeji.

Doma mu moje máti oplatila německou básničkou rozšiřovanou tehdy v německé komunitě: „Die Volkssturmmänner gaffen, das sind unsere neuen Waffen. In jedem Haus ein großes Loch, aber siegen werden wir doch“. Česky, volně přebásněno: Náš slavný Volkssturm, pohlédněte na ně, to jsou ty naše nové zbraně. V každém domě už zeje díra, však pevná je naše ve vítězství víra“. Takto jsem se to pokusil přebásnit, aby to také bylo ve verších.

Na vysvětlenou: Volkssturm byla domobrana složená z mladých kluků, ani ne odrostlých škole, a ze starších lidí, snad i penzistů, už dávno neschopných normální vojenské služby. Jednotky Volkssturmu byly ustavovány z nouze, protože na doplňování normálních početních stavů armády už chyběly lidské zdroje. – Řečeno bezcitně s použitím odborné terminologie. Aby zabránil poklesu bojové morálky, Vůdce ve svých projevech často sliboval brzké nasazení zázračných zbraní, jejichž vývoj je právě dokončován a které průběh války zásadně obrátí. Ve prospěch konečného vítězství Německa, rozumí se.

Všem třem zakázaným vtipům (protože podkopávaly bojovou morálku Němců) se uvnitř stavení, kde nás nikdo cizí neslyšel, všichni (Češi i Němci z příbuzenstva) svorně, i když trochu trpce, zasmáli. Byla to ukázka, jak se obě strany tehdy shodovaly na názoru, jak válka skončí a své postoje vzájemně chápaly.

Nahoru

zpět na historie Pavlic