oudnička je publicistickým žánrem, který podává umělecky ztvárněnou zprávu o skutečnostech, které se staly předmětem soudního řízení. O případech, kdy jednou stranou sporu byl občan Pavlic, nebo čin souvisel s Pavlicemi, se dočteme zejména ze záznamů jevišovického hrdelního soudu a urbáře jevišovického panství.

Ve čtvrtek v den svatého Linharta roku 1544 jel Jiřík Čeloud z Pálovic na Řečici do Znojma a tu v lesích mezi Pavlicemi a Olbramkostelem byl oloupen od zlodějů a stěží jen se zdravým hrdlem vyvázl. Když později jednoho z těch lotrů polapil, dal jej přivézt do Znojma a tam na mučidlech trápit. Lapka vyznal, že jeho tlupa měla své stanoviště na žerotickém statku.

V 18. století vedla habsburská monarchie řadu válečných konfliktů a jejich následky pociťovali nejvíce poddaní na venkově. Vojenská služba byla dlouholetá a navíc se na vojnu odvádělo násilím se svolením vrchnosti, která se tak mohla zbavit na řadu let nespokojenců a neposlušných poddaných. Byl-li však vrchností předán do nepřátelské armády vlastní poddaný, mohlo to vzbudit podezření z neloajálnosti vůči panovnici a vyvolat podezření ze spolupráce s nepřítelem. Do takového postavení se dostal majitel jevišovického panství Jan Nepomuk Ugarte († 11. 6. 1756), císařský rada, komoří a přísedící zemského práva, když si na něj stěžoval u císařského dvora ve Vídni v r. 1746 tkadlec František Šťáva z Pavlic na jevišovickém panství, narozený 24. 3. 1716 na statku Biskupice, že jej hrabě v r. 1742 prodal pruskému králi do vojska, ze kterého se mu podařilo až po několika letech dezertovat a vrátit se zpět na Moravu. Takové obvinění bylo hodno vyšetřování nejvyšších úředních míst.

R. 1742 pruské vojsko při svém vpádu na Moravu obsadilo také město Znojmo a Znojemský kraj. Na svém místě byl sice ponechán krajský hejtman Adam Ignác hrabě Berchtold (1701 – 1786), avšak ten musel neustále ustupovat požadavkům Prusů v čele s generálem hrabětem Rottenburgem, který žádal v měsících únoru a březnu z jednotlivých panství přípřeže, zajištění robotníků na opevňovací práce ve Znojmě, dodávky proviantu a palivového dřeva vojsku ve městě a nakonec i odvody daní, které by jinak náležely císařské pokladně. Při nesplnění těchto rozkazů se hrozilo přísnými tresty. Vrcholu dosáhly požadavky Prusů, když nařídili, aby jim k doplnění pluků bylo dodáno z Moravy 2 720 mužů, z čehož město Jevišovice mělo odvést 1 a panství 9 mužů. Počátkem března 1742 bylo rekrutováno 5 mužů a pouze brzký odchod pruského vojska zabránil odvedení dalších.

Šťáva ve své stížnosti panovnici z 6. srpna 1746 obvinil také hraběte Ugarteho, že již v r. 1738 prodal pruským verbířům jiného měšťana z Velkého Meziříčí, které mu tehdy mělo patřit, a že za pruského vpádu na Moravu sám bez pruského rozkazu, a aniž by to bylo po něm žádáno, nechal jej a ještě 4 další poddané, ženaté i svobodné, svázané jako ovce dopravit do Znojma a zde je daroval pruskému generálu Haagovi. Odtud byli posláni pod přísnou stráží do slezské Nisy a zde rozděleni do jednotlivých regimentů. Sem jej také následovala jeho žena, se kterou byl nucen pobývat po čtyři roky mimo domov. Když se pak dostal za druhé války o Slezsko v r. 1744 do Čech, podařilo se mu u Kolína dezertovat. Utekl do Vídně, kde obdržel 12. prosince 1744 pas a 1 dukát a odebral se domů, aby se zde opět poctivě živil tkalcovinou. Avšak hrabě Ugarte ho chtěl držet jako dříve v područí a začal na něm vymáhat dlužnou robotu, kterou však nemohl poskytnout, protože jako chudý muž neměl u své chalupy ani kousek pole a živil se jen svým řemeslem. Bylo s ním proto zacházeno tyransky a to jen proto, že se šťastně a zdráv vrátil   nebyla mu známa ani pravá příčina hraběcí nenávisti. Prosil proto císařovnu o ochranu a aby zařídila prostřednictvím české dvorské kanceláře a Moravského zemského hejtmanství, aby byl on a jeho rodina zbaveni poddanství, roboty a jiných plateb a aby byl hrabě Ugarte za svůj zločin vůči panovnici přísně potrestán a svým poddaným vládl podle zemského řádu.

Takovéto vážné obvinění, byť jen pouhým poddaným, vzbudilo u vídeňského dvora pozornost a královský tribunál v Brně byl pověřen císařem Františkem Štěpánem jako spoluregentem 11. srpna 1746, aby záležitost vyšetřil. Zároveň bylo nařízeno, aby se vůči stěžovateli nic nepodnikalo. Tribunál postoupil záležitost 18. srpna dále krajskému úřadu ve Znojmě, kde byl stále ještě krajským hejtmanem Adam Ignác hrabě Berchtold, Ugarteho dobrý známý. Ten jej také seznámil s obviněním proti němu vzneseným a zaslal mu také opis Šťávovy žaloby. Obviněný hrabě Ugarte odeslal 5. září 1746 panovnici list. V něm protestoval proti urážkám způsobeným jemu i dobrému jménu jeho rodiny Šťávou, ujišťoval panovnici svou věrností a vysvětloval, že odevzdání rekrutů Prusům se stalo jen na základě hrozeb pruské armády a na přísný rozkaz krajského úřadu. Tedy pod nátlakem, kterému nebylo možno se protivit. Zároveň navrhl, aby byl Šťáva až do vyřešení jeho obvinění střežen ve vězení z nařízení krajského úřadu, aby prý nemohl prchnout a byl v bezpečí, neboť je o něm všeobecně známo, že je to zlý člověk, což byl prý také důvod, proč byl vybrán k odvodu Prusům.

Císařovna pak 13. září nařídila tribunálu, aby do vypracování zprávy o celém případu byl Šťáva držen ve snesitelném vězení, neboť záležitost se po vyjádření Ugarteho zdá vypadat jinak. Její příkaz vykonal krajský úřad ve Znojmě. Během měsíce října pak Ugarte s pomocí Berchtolda shromažďoval písemné důkazy prokazující jeho nevinu. Byly to opisy nařízení krajského úřadu podepsané Berchtoldem z r. 1742 o Prusy nařízeném odvodu rekrutů z panství, výpověď tehdejšího hospodářského hejtmana v Jevišovicích Václava Mortiera, že se tak stalo pod nátlakem a proto, že se Šťáva špatně choval, a nakonec i výpis ze zemských desek v Brně, který dokazoval, že panství Velké Meziříčí bylo prodáno Ugarte již v r. 1735 Leopoldu vévodovi šlesvicko-holštýnskému, což vyvracelo tvrzení, že v r. 1738 prodal zdejšího měšťana do gardy pruského krále.

O případu nakonec jednal krajský úřad ve Znojmě 7. listopadu 1746, čehož se Ugarte na radu Berchtolda nezúčastnil a poslal sem jako svého plnomocného zástupce hospodářského hejtmana Antonína Korbera. O výsledku vyšetřování informoval Berchtold Ugarteho písemně ještě téhož dne 7. listopadu s tím, že může být bez starostí, neboť stěžovatel tkadlec Šťáva se podřídil vrchnosti a vše sváděl na sestavovatele své stížnosti a uznal, že spis je falešný a hanebný. Je prý však stále vzdorovitý, neboť nechce říci jméno toho, kdo mu psal žalobu na Ugarteho a bude proto třeba se ještě zeptat jeho ženy, která byla tehdy také ve Vídni. Vyšetřování jména Šťávova pomocníka se protahovalo a úřady měly zájem na brzkém zjištění toho, kdo podněcuje poddané proti vrchnostem, aby jej mohli nahlásit do Vídně, ale buď Šťáva jméno skutečně neznal, nebo jen zapíral a nechtěl je prozradit, takže veškeré úsilí bylo bezvýsledné.

Z krajského úřadu přes královský tribunál v Brně byla zaslána úřední zpráva o vyšetřování ve prospěch Ugarteho 15. prosince 1746 do Vídně, odkud přišlo tribunálu 26. ledna 1747 rozhodnutí, že obvinění vznesená Šťávou o jeho darování či prodeji pruskému králi jsou úplnou nepravdou a toto lživé obvinění je hodné potrestání stěžovatele, který jako satisfakci pro veřejnost i poškozeného má být potrestán prací pro vrchnost, a to tak dlouho, dokud neprozradí pisatele své supliky, respektive toho, kdo jej navedl. Úřadům se pouze podařilo od Šťávy zjistit, že se jeho poradce nazýval Johannes a že se s ním setkal v obchodě jistého parukáře poblíž chrámu sv. Štěpána ve Vídni. Protože se předpokládalo, že František Šťáva nebude ani nadále na panství dělat dobrotu, mělo být vrchnosti důvěrně doporučeno, aby byl dán k dispozici při verbování rekrutů. Úřady také překvapovalo Šťávovo tvrzení, že nezná německy, když sloužil po tři roky v pruském vojsku.

Šťáva byl již od 15. října 1746 až do 14. března 1747 vězněn ve Znojmě a jeho pobyt zde stál vrchnost 15 zl. Pak byl poslán do Jevišovic, kde s ním byl po příchodu (15. března) sepsán na vrchnostenském úřadě protokol o výslechu, neboť úředníky stále zajímalo, jak se jmenoval jeho vídeňský rádce. Šťáva se vymlouval na svou špatnou znalost němčiny, což prý byl také důvod, proč svěřil sepsání své žaloby cizí osobě. Pisatel prý sepsal jeho žalobu sám ve Šťávově nepřítomnosti a když mu ji četl, tak Šťáva všemu nerozuměl. Podle Šťávova zevrubného popisu měl asi 30letý Johannes působit dříve na Moravě u královského tribunálu, mluvil s ním česky a měl být na Moravě dobře znám.

Ani pohrůžka, že bude vězněn do té doby, dokud neprozradí jméno, neměla patrně správný účinek. V dubnu 1747 napsal Šťáva hraběti žádost o milost, že již po čtyři týdny musí pracovat v železech, a prosil o milosrdenství a propuštění, neboť byl zcela bez prostředků, a sliboval poslušnost. Protože jeho pobyt ve vězení byl nákladnější než práce na svobodě, domnívala se vrchnost, že bude platit alespoň rentu, takže byl propuštěn a vrátil se do Pavlic ke svému řemeslu.

Novému vojenskému kabátu však stejně neušel, protože vrchnost s ním měla na panství stále potíže a za 9 let se jí nepodařilo z něj dostat ani 1 kr. činže, neboť Šťáva tvrdil, že není poddaný. Odvolával se na zhostný list z panství Biskupice, odkud se přistěhoval, a ten nechtěl za žádnou cenu vydat. V r. 1755 pak již byla trpělivost vrchnosti u konce a tkadlec Šťáva byl údajně pro prokázanou neposlušnost a dluhy dán zdarma k dispozici císařské armádě bez nároku vrchnosti na 20 zl., které dostávala za každého rekruta. Po domluvě majitele panství s důstojníkem Sincerova pěšího pluku, ležícího v Moravském Krumlově, byla připravena tajná akce, při níž byl tkadlec Šťáva, ženatý a bezdětný, za asistence kaprála a šesti vojáků odvezen k regimentu a zde 28. května 1755 zařazen do pluku jako granátník. Aby se jej vrchnost nadobro zbavila a nemohl se vrátit zpátky, nechala mu z moci úřední 12. června 1755 ocenit a prodat domek v Pavlicích za 127 zl., ze kterých bylo použito 103 zl. 15 kr. na úhradu Šťávových dluhů u vrchnosti za neodvedenou domovní a robotní činži, zbytek byl poslán do pokladny pluku. Nic nepomohly Šťávovy protesty ani prosby a jeho ženě Alžbětě bylo pohrozeno, pokud by si za něj chtěla stěžovat, že bude dána na čtvrt roku z trestu do přádelního domu v Brně.

Vrchnost se domnívala, že se tak nadobro zbavila opovážlivého a neposlušného poddaného, avšak ukázalo se, že jen na čas. V r. 1760 po předcházejícím zranění byl František Šťáva po 8 letech vojenské služby, kam mu byly započítány i 4 roky strávené u Prusů, vojenskými úřady 12. září propuštěn od regimentu pro tělesnou neschopnost způsobenou ve službě a c. k. reprezentace a komora v Brně jej uznala ve stáří 44 let. I když v dokumentu je chybně uvedeno 53 let, dne 7. října 1760 za patentního invalidu. Byl poslán do Pavlic, kam příslušel, kde mu vrchnost musela bezplatně zajistit přístřeší a obec světlo a otop. Ze všeobecné invalidní pokladny pak měl dostávat denně 8 krejcarů. Jako invalida se měl slušně chovat, neprovozovat žebrotu a pokud mu síly stačily, měl si přivydělávat na ošacení a stravu ruční prací vedle vyměřeného platu, za který však nebyl povinen konat žádné služby. Ironií osudu byl pod tímto invalidním patentem podepsán Adam Ignác hrabě Berchtold, který tak podstatně zasáhl do Šťávova života již v r. 1742 jako krajský hejtman ve Znojmě a který se mezitím stal nejvyšším úředníkem na Moravě ve funkci prezidenta c. k. reprezentace a komory.

František Šťáva pak skutečně plně využil splátek dluhu státu a vrchnosti za svůj pohnutý osud a zdraví, neboť zemřel až 24. května 1794 ve stáří 78 let (chybně uvedeno 84 let) na zánět pohrudnice (pleuritis). Ještě v r. 1772 se v Hostimi 12. února jako vdovec a invalida oženil s Dorotou, svobodnou dcerou Matouše Procházky a zanechal po sobě tři dcery, 18letou Janu, sloužící ve Vídni a 15letou Alžbětu a 9letou Evu bydlící u matky v Pavlicích na č. 24.

Nahoru

zpět na historie Pavlic