napsala Milada Horáková

první polovině 20. století byla v širokém kraji na Moravskobudějovicku, Třebíčsku a v části Znojemska známá Přibylova vesnická kapela. Hrávala od jara přes léto na poutích a zábavách, na podzim o posvíceních, přes zimu na bálech, o masopustu a mezitím na různých příležitostných slavnostech a pohřbech. Jen čtyři týdny před Vánocemi, v době adventu, a šest týdnů před Velikonocemi, v době půstu, se žádné taneční zábavy nekonaly.

První pouť už v březnu bývala v Jevišovicích, protože jevišovický kostel je zasvěcen sv. Josefu. Potom přišly Velikonoce. Tehdy hrávala kapela při slavnostech Vzkříšení doma. Od května už nemívali její muzikanti žádnou neděli volnou. Hrávali na májových veselicích a už tu byly zase poutě. Vesnické kostelíky a kaple jsou obvykle zasvěcené patronům, kteří mají svátek v létě. Jedná se např. o sv. Petra a Pavla, sv. Jana, sv. Markétu, svátek Božího těla, svátek seslání Ducha svatého čili Letnice nebo svátek sv. Trojice. V den Vzkříšení a Božího těla hrávala kapela při církevních obřadech. Byly to ty nejslavnostnější, nejkrásnější a nejsvátečnější chvíle pro všechny. Mohutný průvod svátečně vyšňořených vesničanů se ubíral za doprovodu dechovky celou vesnicí a oslavoval tak Boha a jeho vzkříšení. Bylo v tom i přivítání jara s jeho rozjásanou přírodou. S novým jarem - o Velikonocích - musela mít děvčata na sobě něco nového, aby svátky byly ještě svátečnější. O Božím těle zase sypaly družičky před průvodem z košíčků květiny. Průvod šel vesnicí a zastavoval se u oltářů, které byly před některými domy nainstalovány. Nic neubralo na důstojnosti obřadů, že si přitom tetky stihly říct, co je nového, která je zas "v tom", nebo nové recepty na vaření a chlapi se smeknutými klobouky na konci průvodu zase probrali nemoci i ceny dobytka a obilí. Všichni však zmlkli a stáli v pozoru, když se z trubek muzikantů neslo k nebesům velebné "Te Deum laudamus" - "Bože, chválíme Tebe".

V den Vzkříšení se taneční zábavy nikde nekonaly. Zato po Velikonocích už měli muzikanti program nabitý. Když měli mít dvě sousední obce pouť současně, protože měly kostelíky zasvěcené ke stejnému světci, obvykle se v té menší o týden posunula, aby byla na tancovačkách co největší návštěvnost. Poutní zábavy tak zpestřovaly období namáhavých polních prací a také nutily hospodyně k úklidu domácností. Konec žní se oslavoval dožínkami od poloviny srpna do poloviny září. Potom nastala doba posvícenských zábav. Ty se konaly v den výročí vysvěcení kostelů, což bylo převážně na podzim, když se skončily všechny polní práce, obvykle v září a říjnu.

Přibylova kapela měla 5-10 muzikantů, podle potřeby. Když hrávala na svatbách, přišlo 5-6 muzikantů. O poutích nebo při vlasteneckých oslavách, kde bylo třeba zahrát řízný pochod, bylo muzikantů víc. Když na kraji vesnice třískl bubeník do bubnu a rozezněly se trubky do pochodu, každá noha si srovnala krok. Než průvod vesničanů, někdy krojovaných, prošel vesnicí až na konec, měli všichni slavnostní náladu a pocit důležitosti. Všem stouplo sebevědomí, zmizely majetkové rozdíly, pocity křivd i sousedská závist a nenávist. Hudba k tanci pod májí znásobovala v mladých radost a starším dávala zapomenout na trápení a bolesti každodenního života.

Přibylova kapela byla v kraji nejvíc žádaná. Na svoje podniky chodili muzikanti z počátku pěšky, později na kolech. Kapelník chodíval zásadně pěšky. Kapelník - pan František Přibyl - byl totiž slepý.

Obvykle ho doprovázel některý člen kapely, ale na zpáteční cestě se ubíral o holi domů sám, cestu si již pamatoval. Stačilo, když ho někdo vyvedl na silnici. Někdy mu přišla naproti manželka. Někdy ho sama vodívala i hodně daleko, třeba až do Běhařovic. Kapelníkův život se odvíjel následovně:

Narodil se 1. dubna 1883 v zemědělské rodině - Julii a Tomáši Přibylovým v Jiřicích u Moravských Budějovic. V té době byl jeho otec starostou obce. František měl ještě dvě sestry a mladšího bratra. Když bylo Františkovi devět roků, vyšel jednoho dne před dům a volal otvorem v cihlové zdi na sousedova chlapce, tak jak to obvykle dělával. Jeho kamarád už měl 15 roků a zrovna "si hrál" s otcovou brokovnicí. Náhle zamířil do otvoru ve zdi a zvolal:

"Já tě zastřelím," a stiskl spoušť. Vyšla rána. Úlomky cihel zranily Františkovi oči tak, že nepomohlo ani léčení ve vídeňské nemocnici. Tak zůstal malý František v ústavu pro nevidomé ve Vídni, naučil se slepeckému písmu, a protože měl absolutní hudební sluch, vystudoval konzervatoř. Ovládal hru na housle, violu, basu, křídlovku, baskřídlovku, bicí nástroje a varhany. Později se naučil ještě na tahavý pozoun. Pomýšlel na muzikantskou dráhu. Ale všechno dopadlo úplně jinak.

Z první světové války se jeho bratr vrátil s těžkým zraněním. Zemřel i jeho otec, sestry se vdaly, a tak se František vrátil, aby hospodařil s matkou. Ale hospodařilo se jim velmi těžce, takže všechno prodali a odstěhovali se do Znojma. Na návštěvě u provdané sestry ve Střelicích František poznal svou nastávající manželku. Oženil se s ní a koupili si domek v Pavlicích. Narodily se jim tři děti - dva chlapci a děvče. Mladší chlapec však zemřel na záškrt.

František Přibyl se stal varhaníkem v Pavlicích a zároveň učitelem nadaných žáků z okolních vesnic. Vyučil je hře na různé nástroje, takže z nich později sestavil kapelu. Postupně k nim přibývali další. Jeho kapela byla vyhledávaná v celém širokém okolí. Hrávali podle potřeby jak v žesťovém, tak smyčcovém obsazení. Když hrávali na svatbách, přišlo 5-6 muzikantů s dechovými nástroji. Když bylo potřeba hrát jímavé taneční melodie, převažovaly smyčce. Při vlasteneckých oslavách, pro které je typický řízný pochod, bylo muzikantů víc. Při mysliveckých slavnostech se rozešli po vesnici a z různých částí obce si fanfárami odpovídali v krásných čistých tónech.

Kapelník Přibyl hrával v žestích na baskřídlovku, ve smyčcích na violu nebo druhé housle. Bylo zajímavé ho při hře pozorovat. Držel nástroj mírně nakloněný dopředu, smyčcem projížděl struny podle taktu a sluchem byl stále ve střehu. O přestávce si zapálil brazilku nebo viržinku a mezi popukáváním žertoval. Jeho humor byl obdivuhodný a ještě obdivuhodnější byla jeho sluchová a hmatová poznávací schopnost. Někoho neviděl třeba dva nebo tři roky, ale při oslovení podle hlasu hned poznal, o koho jde. Někoho poznal zase podle stisku ruky. A potom následovala věta: "To jsi ty, Pepku? Už jsem tě dlouho neviděl!" Při tom dával důraz na slovo "neviděl".

Přibylova kapela si noty buď objednávala, nebo pilně opisovala. Kapelníkovi stačilo jednou kus přehrát a on se zařadil do hry podle sluchu. V roce 1927 mu obec Běhařovice nabízela místo varhaníka, ale nepřijal je, nechtěl opustit hrob svého synka v Pavlicích.

Přibylova kapela měla svůj stejnokroj, podobný vojenskému: kabát s otevřeným límcem, okraje lemované bílou šňůrou a na klopách s vyšitými lyrami. Při pochodu chodíval kapelník v první řadě uprostřed a byl provázkem připoután ke svým sousedům, aby nevybočoval z řady.

Obdivuhodná byla také jeho dovednost, s jakou vykonával práce v hospodářství a v domácnosti. Velkým přínosem a výhodou byl pro něho rozhlasový přijímač. Ten ho spojoval s hudebním světem.

Jednou hrála Přibylova kapela o posvícenské zábavě až ve Slatině, skoro dvacet kilometrů od Pavlic. Muzikanti hráli až do pozdní noci. Byl konec října. Večer byla tma už brzy a ráno ještě hodně dlouho zůstala. Tanečníci jen neradi odcházeli domů. Nikdo nemusil brzy ráno vstávat. Když dobytek dostal jednou snídani později, nic se nedělo. Mohlo se tančit až do rána. Místní pořadatelé, obvykle hasiči, muzikantům přáli a často jim dávali připít: jednou slivovicí, po druhé režnou, po třetí nějakou domácí pálenkou. A báby, kterým nesmělo nic ujít, měly obsazeny židle kolem celého sálu a každou chvíli přiběhly za muzikanty a pobízely je:

"Přiťukněte si se mnou a taky si něco zakousněte!" a nabízely sladkou kmínku nebo domácí vaječný koňak a koláče. Mezitím muzikanti popíjeli ještě víno a pivo. A tak se stalo, že když zábava skončila, podlamovala se pod nimi kolena a nepoznali ani svá kola, na kterých přijeli. Jediný střízlivý v sále byl slepý kapelník. Když si muzikanti rozdělili kola, aby se o ně aspoň opírali, dal si kapelník přes rameno svou trubku, do rukou slepeckou hůl a začal troubit do pochodu. Unavení muzikanti za ním klopýtali. Občas se zastavili, kapelník zatroubil, ujistil se, zda jsou všichni, a zase šli dál. Svou bílou holí jemně ťukal po okraji silnice a vedl své muzikanty po silnici kolem Němčického dvora přes Střelice do Jevišovic. Když jimi prošli, na křižovatce za Jevišovicemi odbočili na Boskovštýn. Protože každý muzikant byl obvykle z jiné vesnice, rozcházeli se na rozcestích. Ale to už byli obvykle střízliví, takže na ně nemuseli ani troubit. Ke svému domu k Pavlicím kráčel potom se stejnou jistotou, někdy s kamarádem, někdy sám. Došel však vždycky bez bloudění a bez nehody.

Přibylova kapela působila v kraji více než třicet roků - ve dvacátých až padesátých letech. Kapelníkovým úmrtím se rozpadla. František Přibyl se při své poslední hře ve Slatině nachladil. Zemřel 8. srpna 1952 v Pavlicích, č. 118. Bylo mu 69 let.

Jeho syn měl větší štěstí. Zdědil po otci hudební nadání, byl absolventem Žižkovy vojenské hudební školy v Praze. Působil jako člen vojenské hudby ve Znojmě a později se stal ředitelem Lidové školy umění v Bučovicích.

zpět na historie Pavlic