ům č. 1 - bývalý zájezdní hostinec - je pozdně barokní stavbou. Písemné zprávy o založení panského zájezdního hostince na císařské silnici spojující Prahu s Vídní se zřejmě nedochovaly. Z architektury stavby však můžeme usuzovat, že formanský hostinec stával v Pavlicích nejpozději na začátku 17. století. V té době ovšem dům vypadal jinak. Za třicetileté války procházející vojáci hostinec několikrát vyrabovali. (Jiné prameny ovšem uvádějí, že zájezdní hostinec nechal postavit Jean Louis Raduit de Souches až kolem roku 1651, tedy tři roky po uzavření Vestfálského míru.) Po podepsání Vestfálského míru přistoupila vrchnost k obnově hostince. Poslední velká přestavba se udála v první polovině 19. století, kdy průčelí v prvním patře dostalo pozdně klasicistní fasádu. Na počátku 20. století patřil zájezdní hostinec Havlišovi, který jej pronajal Procházkovi. V budově krom hostince bylo také řeznictví a uzenářství. Okolo roku 1910 Havliš vše prodal Rechtigovi. Hostinec a řeznictví měl pak v pronájmu Kopeček. Rechtig za několik let vše rozprodal. Dům koupil Zejda, který po Kopečkovi provozoval hostinec. K domu patřila stodola, ze které byla později v r. 1932 postavena Sokolovna, a stáje a velké zastřešené prostranství, které sloužilo formanům. Však také u hospody stál žlab pro krmení koní. Po II. světové válce měla budovu v nájmu Jednota, která v ní provozovala hostinec. Budovu však příliš neudržovala. V září 1979 bylo zahájeno jednání o převzetí budovy do správy národního výboru, protože dosavadní majitelka Marie Zejdová ji darovala státu i s příslušenstvím. Jednání se zúčastnili zástupci KNV, ONV a MNV. V této době zde kromě pohostinství Jednoty bydlela v nájmu v jednom bytě paní Herberová. Bylo uvažováno i o demolici. Po r. 1989 byl objekt v restituci vrácen rodině původního majitele Zejdy. Nahoruavlický dvůr se nachází asi 1 km za vesnicí. Ze vzpomínek Arnošta Nekuly zjišťujeme, že na počátku 20. století vypadal celý areál barokního dvora následovně. Střední trakt tvořila jednoposchoďová budova, křídla potom přízemní budovy. Na jedné straně bydlel správce dvora a šafář, na druhé straně a ve středním traktu pak bydleli deputátníci. Po stranách dvora stály konírny a stáje, vzadu pak dvě stodoly. Ke dvoru patřila veškerá pole nacházející se za ním a menší část polí směrem k vesnici. Voda byla do dvora čerpána ze studny u Blažkovského rybníka pomocí větrníku. Pavlický dvůr byl v období komunismu velmi zpustošen. V březnu 1952 zabralo Hospodářské družstvo ze Znojma Pavlický dvůr, který adaptovalo a zřídilo v něm družstevní dokrmnu mladého skotu. Koncem tohoto měsíce bylo již ustájeno 93 kusů hovězího dobytka. Od r. 1956 patřil dvůr JZD Pavlice, které sem svedlo hovězí a vepřový dobytek a koně ke společnému ustájení. Hlavní budova dlouho sloužila jako sýpka. Po revoluci byl dvůr restituován a po částech opravován. Krátkou dobu zde byli chováni pštrosi (druh nandu pampový). V dnešní době se zde chovají koně v rámci Sportovní stáje Pavlický dvůr. NahoruSousoší Nejsvětější Trojice se nachází v Pavlicích u domu č.p. 39. NahoruBoží muka pochází z období pozdního baroka. Nacházejí se při výjezdu z vesnice směrem k Boskovštejnu. Byla opravena v srpnu 2005. NahoruR. 1883 daroval Josef Vojna, majitel keramického závodu na Hostěrádkách, pro pavlický kostel a Boží hrob šamotové dlaždice s podmínkami, že Pavličtí farníci sami obstarají jejich odvoz a že rodina Wojnova získá výhodné pohřební místo na pavlickém hřbitově. Obě podmínky byly správou kostelního jmění a obecním výborem přijaty, přičemž místo na hřbitově si mohl pan Vojna vybrat sám dle svého uvážení. R. 1887, kdy byl hřbitov o několik sáhů rozšířen, vystavěl Josef Vojna rodinou kryptu a kapli sv. Anny. Na přání farníků vymohl farář té kapli právo veřejnosti a mešní indult s podmínkou, že za vydržování kaple bude ručit majitel a za každou mši svatou odvede farnímu kostelu 50 krejcarů. Kromě toho daroval Josef Vojna r. 1903 kamenný kříž, který byl umístěn na hřbitově. R. 1906 byl německý nápis na kříži změněn na český: Odpočiňte v pokoji - po boji. Nahoruzpět na historie PavlicPrameny: © Zdeněk Nechvátal |