ásledující řádky se věnují životu pavlických občanů v letech 1908 až 1914, jak ho ve svém vzpomínání zachytil zdejší rodák Arnošt Nekula, který se narodil v rodině nádeníka 3. ledna 1903 v Pavlicích v domě, kterému se říkalo „palírna“, a do roku 1927 žil v domku č. 77.

avlice měly kolem 700 obyvatel. V té době před první světovou válkou život plynul dle ustálených tradic a pravidel, která měla svůj základ v římsko-katolickém náboženství, proti kterým se nikdo nebouřil. Každý věděl, co může a co je pro něho vhodné podle rčení: „Když nemá sedlák, nemá ani žebrák.“ Byli zde sedláci, nejdříve ti velcí, kteří měli pár koní, pak ti menší, kteří orali kravkami, a bylo tam i několik, kteří měli jenom jednu krávu. V čele obce byl sedlák Bohdálek, který si mohl dovolit mít čeledína i děvečku, ba dokonce i chůvu k dětem. V obci bylo několik řemeslníků, 3 obchody, 3 hospody a 2 řezníci. Asi třetinu obyvatel tvořili nádeníci.

Celkový vzhled obce byl spíše chudobný. Mnozí sedláci si sice zvelebili dům i hospodářské budovy, avšak mnozí se museli spokojit s budovami, které postavily dřívější generace. V obci bylo ještě hodně domů s doškovou střechou. Dokonce i dvě roubené chalupy se zachovaly. Jedna patřila rodině Kejdově. Druhou koupil obuvník Okřina a přestavěl ji na domek. Přesto ale u všech sedláků byla jakási rodová pýcha, která jim zabraňovala vidět v podruzích rovnocenné spoluobčany. Sem tam ještě kolovaly zkazky o bývalé robotě.

Obchod u kostela vlastnil Komenda, vyučený krejčí, který vedl hlavně textilní zboží. Kousek níže měl svůj obchod Zedník, známý hlavně prodejem mouky v pytlích za zlevněnou cenu a tím, že trhal lidem zuby. Po válce se věnoval zemědělství. U školy koupil od Pokorného obchod Emr, který pocházel ze Žirovnice. Když nebyly peníze na nákup, dalo se u Emrů nakoupit na „ládlik“. Obchodník Emr tento dluh napsal křídou na dřevěnou zásuvku, ve které měl zboží na prodej. U Emrů se prodávaly dokonce i knihy.

Zájezdní hostinec v zatáčce byl obklopen poli, přes silnici pak byla velká zahrada. Vlastníkem byl Havliš, vdovec, který měl 2 dcery. Měl prý v krku zlatou trubičku, a proto pouze šeptal. Okolo roku 1910 Havliš vše prodal Rechtigovi. Hostinec a řeznictví měl v pronájmu Kopeček. Rechtig za několik let vše rozprodal. Dům koupil Zejda, který po Kopečkovi provozoval hostinec. K domu patřila stodola, ze které byla později postavena Sokolovna, a stáje a velké zastřešené prostranství, které sloužilo formanům. Však také u hospody stál žlab pro krmení koní. Vedle hostince byl podkovář Máca, jemuž konkuroval kovář Bauer, který se do Pavlic přistěhoval. Dále v Pavlicích byla hospoda u Mysliků, kde se mimo jiné pod vedením učitelky Nesibové hrávalo ochotnické divadlo, a hospoda a kvelb u Svobodů.

Početná vrstva obyvatel patřila ke korálníkům, kteří foukali skleněné perly doma. Mezi pavlické korálníky patřil Ferdinand Vašourek, který bydlel na kopci u kostela. Řemeslu vyučil spoustu pavlických hochů. Byl také obecním holičem. Nedaleko bydlel korálnický mistr Jiskra, jehož řemeslo nedokázalo uživit, a tak se později stal lesním dělníkem. Dalšími mistry byli bratři Piglerovi. Jeden bydlel u rybníčka a druhý u hřbitova. Na kopečku k Boskovštejnu bydlel další Vašourek, také Ferdinand. Pracovali u něj bratři Pevní Josef a Robert a jejich nevlastní bratr Arnošt Holas. Když Vašourek v roce 1914 narukoval, roznesla se po Pavlicích zpráva, že byl udán jako nepřítel státu a snad zatčen. V každém případě se do Pavlic již nevrátil.

V obci byli 2 zedníci. Mucha, jehož žena byla porodní bábou, a Holcer. Přes zimu pracovali v lese.

K lesním dělníkům patřili např. Hrůza, Dohnal, Záveský, Runkas. Runkas byl jeden čas hajným u Wranitzkého.

Vedle toho bylo několik dělníků jako Janela, Pokorný, Lopatář, Jurka, kteří chodili do Vranovské Vsi k továrníkovi Wranitzkému.

Obuvník Brabenec, který byl považován za mluvčího dělníků a řemeslníků, býval členem obecního zastupitelstva.

Mezi přední sedláky patřil starosta Bohdálek. Sedláci bydleli „na vsi“ v okolí kůlny. Tam bydlel i největší sedlák v obci Málek, který se pro opilství své ženy oběsil. Obytný dům i stáje měly doškovou střechu. Dále tam bydlel Robert Březina, tehdy náčelník hasičů a za republiky starosta obce. Pak tu měl hospodářství také Kříž. Vedle něj byli Horákovi, kteří byli bezdětní. Přes uličku byla rodina Svobodova. Vedle něj pak sedlák Fiala, který se přiženil ze Zvěrkovic. Byl považován za pokrokového sedláka. Dále tam bydlela selská rodina Kosíkova. Vedle pak Jeřábkovi. Jeden ze synů byl známý myslivec spolu s učitelem Pokorným a starostou Bohdálkem. Na konci vesnice pak bydlela rodina Březinova. Starý Březina byl známý svou hlasitě projevovanou radostí, že je „tatínek od dvanácti dětí“. Naproti bydlel další z pokrokových sedláků Málek. Snažil se, aby jeho děti měli vyšší vzdělání. Jeden syn se stal lesníkem kdesi v Haliči, druhý byl šikovatelem v rakouské armádě a za republiky rotmistrem, třetí pracoval v zemědělství. Na vsi v místě, kde se říkalo „v koutě“, bydlel sedlák Svoboda. Jaksi uprostřed vsi byla selská usedlost Přibilova, což byla jedna z nejstarších rodin ve vsi. Tehdejší hospodář byl známý svou skromností, nechodil vůbec do hospody a žil jen pro svou rodinu a pole. Vedle Přibilových měl menší hospodářství Filip Březina. Potom byla hájenka a dále směrem k Jevišovicím bylo několik domků dělnických, mezi nimi stolař a zemědělec Urbánek. Na kopci nad vsí bydlela rodina sedláka Nachtnebla.

Vedle usedlosti Bohdálkovi směrem ke kostelu bylo hospodářství Kochovo. Usedlost byla stará. Obytný dům měl doškovou střechu a stodola u cesty byla roubená rovněž s doškovou střechou. Vedle měl hospodářství Ertl, který měl dost polí a mohl si dovolit mít pár koní. Úmrtím jeho syna Francka rod vymřel. Kousek dál bydleli Krejčovi. Naproti nim Málkovi. Emil Málek usedlost prodal rodině Pevnově a koupil na Grešlovém Mýtě bývalou poštu. Jeho děti tam vedli hospodu „Na formanské poště“. Dále byli Machainovi, rodina živnostensko-zemědělská. A pak pekař Málek, kterému se pro jeho výšku říkalo Máleček. Vlastnil hodně polí a jeho syn Richard patřil mezi pokrokové sedláky.

V Pavlicích bylo i několik menších sedláků. U státní silnice to byl Jan Březina, který také obchodoval s dobytkem. Pak sedlák Nečas, který v obci platil za písmáka. U Emrů si kupoval knihy. Byl známý také kvůli tomu, že vůbec nechodil do kostela. A to byla tehdy opovážlivost. Do kostela tehdy nechodilo více rodin, ale ty byly vesměs dělnické, kdežto Nečas byl sedlák, a proto jeho počínání bylo velmi kritizováno.

V této části Pavlic bydlela většina dělníků, a proto se jí říkalo „Průmyslovka“. Stolařskou dílnu a hospodářství zde měl Holík, který byl druhým a později prvním celfotrem. Bydlel zde i perleťář Bartoš spolu s několika dalšími nájemníky v domě, kterému se říkalo „palírna“.

ěvčata nosila na slavnosti skládané sukničky modravé barvy, bílé halenky a sametové živůtky-kordulky. Ve vlasech měly holubičky. Jaký kroj měly mládenci, bohužel není známo. Říkalo se, že je to horácký kroj. Pavličtí občané se necítili „horáky“, což jaksi považovali za urážku, protože horáci byli oproti nim chudáci, jak se domnívali. Šaty se nakupovaly jen málo. Obyčejně se staré šaty doma přešívaly. Nitě se také mnohdy spřádaly doma na kolovrátku pro výrobu domácího plátna. Kalhoty se nosily krátké pod kolena, na nohou punčochy doma pletené. Však děvčata v ručních pracích ve škole se hlavně učila plést punčochy. V zimě se nosily dřeváky, pro mužské „hluky“ a pro ženské pantofle bez opatků. Nosily se i v selských rodinách. Boty se nosily jenom v neděli do kostela. Děti v létě chodily bosé. Boty se často nosívaly na spravení ševci Brabencovi, protože na nové nebylo. Švec dělal „příštipky“, tj. dal tam kus staré kůže, dle velikosti díry. Dát celou podrážku z nové kůže, to byl přepych.

o celý rok se snídala káva ze žita a cikorie a chleba. K obědu bývala tato jídla: bramborové knedlíky se zelím, v létě také s řepou, bramborové pekáčky, někdy s povidlím, šulanky se skořicí, nebo cukrem, koláčky – škubánky – nudle s mákem, nebo s krupicí, bílá sladká omáčka s nočky, v létě houbová omáčka s brambory, švestkové knedlíky s mákem, jablkový závin, buchty s povidlím, nebo mákem a zřídka s tvarohem, čočka na kyselo, hrách s cibulkou, bramborový guláš, povidlové taštičky s mákem. Polévky byly buď bramborové s houbami, nebo chlebové. Masová polévka byla jenom v neděli. Hovězí maso bylo zřídka. Občas byla vařená slepice nebo smažené kuře. O posvícení se pekla husa. Řízky byly jen na některý velký svátek jako Boží hod nebo na pouť. Večer ke kávě byly brambory na loupačku. V neděli se pekly buchty s povidlím nebo mákem. Bábovka jen na některé svátky. Na masopust se smažily koblihy a křehotiny. Na Vánoce se pekla vánočka s ořechy. Na Štědrý den byla čočková omáčka se smetanou a houbami.

Zelenina se v Pavlicích pěstovala jenom velmi málo, a to jenom pro vlastní potřebu, takže se z místních zdrojů ani nedala koupit. V létě jezdily do Pavlic trhovci se zeleninou. Na neděli se občas koupily čerstvé žemličky. Za šesták (20 haléřů) jich bylo šest. Po domech je prodávaly děti pekaře Bauera. Byl to Němec, který se hlásil k české národnosti, ač česky příliš neuměl.

aké hospodaření na polích bylo dosti poplatné dřívějším dobám. Postupně si ovšem sedláci začali kupovat secí stroje, vyorávače brambor (říkalo se jim a dodnes říká „čerti“), žací stroje. Přesto byli sekáči obilí vyhledávaní a první povinností selského chlapce bylo, aby se naučil séct trávu a obilí. Sedláci si sjednávali pracovní síly na okopávání a pletí řepy, obracení sena, sázení a sklízení brambor, dovoz pařezů z lesa, vožení hnoje na pole... Největším ruchem žila vesnice o žních. Začalo to sklizní sena. Pavlice měly dosti luk a sedláci sami na to nestačili. Museli pomáhat nádeníci. Chodilo se ještě za tmy, protože to se tráva nejlépe kosila. Sedláci si v té době nádeníky předcházeli, o kořalku nebyla nouze. Žací stroje mělo jen několik sedláků a většina polí se musela kosit hrabicemi. Hospodář nebo najatý nádeník sekl a některá žena odebírala. Doma se muselo více vařit a lépe než obyčejně, aby ženci byli při síle a aby práce ubíhala. Žito se ihned vázalo do snopů a povřísla se dělala z posečeného žita. U pšenice se používaly povřísla připravená z loňské slámy. Žito se stavělo do „bubáků“ z deseti snopů a pšenice, ječmen a oves do hromádek z devíti snopů. Oves a ječmen se při sečení ihned nevázali, nýbrž poskládali do řádků a po několika dnech se teprve vázali. Takový sekáč se hodnotil podle toho, jak rovné uměl udělat řádky ovsa nebo ječmene a u žita, jak široký řádek dovedl zabrat. Posečené obilí muselo zůstat na polích až řádně proschlo, než se začalo svážet. Schopnost sedláků se zase hodnotila podle toho, jak uměl naložit co možná nejvyšší žebřiňák obilí. U mnohých sedláků se obilí začalo ihned mlátit, protože staré zásoby mouky už došly. Obilí se ukládalo do stodol a k výmlatu došlo později na podzim, nebo až v zimě. Hodně se ještě mlátilo cepy. Ze selských stodol se ozýval klepot mlatců v pravidelném rytmu. Řada sedláků však měla „kepl“ (žentour). Ten byl vzadu za stodolou a tahali ho většinou koně, protože větší sedláci jako Bohdálek, Březina, Ertl, Machain a další měli koně. Ty stodoly byly vesměs za obytnými domy, obyčejně v zahradě. U dvou sedláků při cestě do Jevišovic byly ještě stodoly roubené. Jednu měl sedlák Koch, druhou Přibil.

Snad nejlepší pole v obci byla v trati „V rovnym“. Mimo pšenice a žita se tam pěstovaly brambory a někdy i krmná řepa. Cukrová řepa se pěstovala jen u dvora. Vedle luk, které začínali za usedlostí největšího sedláka Málka, bylo několik velmi úrodných polí, kde se dala pěstovat pšenice. Machain měl jedno z těch polí, kde začal jako jeden z prvních pěstovat vojtěšku-lucerku, pro kterou si jezdil se Šimlem a Myšákem, což byl pár koní v Pavlicích hodně známý.

Hodně pavlických nádeníků pracovalo v lese. Každý lesní dělník musel mít vlastní nářadí, tj. pilu, sekeru, menší sekerku a klíny. Týdenní výdělek byl 5-7 korun. Dělníci si denně mohli vozit z lesa trakař dřeva, v zimě vozili dřevo na saních. Vedle práce v lese, která trvala okolo půl roku od října do března, pracovali různě. Někdy u zedníků, někdy tloukli kámen pro silnice, a to vesměs pro Wranitzkého, který byl dodavatelem pro okresní silnice. Vypomáhali sedlákům, zejména při sečení luk a při žních. Téměř všichni nádeníci, ale i sedláci holdovali kořalce – 20°žitné. Někteří také pracovali v Šumvaldu (dnešní Šumná) na pile a ve mlýně Radovského. V trati Černé blato byla veliká těžní jáma na bílou hlínu pro továrnu na nádobí a hliněné hračky ve Vranovské Vsi. Hrnčíř a kamnář Machain z Pavlic bral v této době hlínu z Hlubokých Mašůvek. Na výrobu „klejtu“ měl větrník, který při silném větru vydával nepříjemný hluk, který budil ze spaní.

Z Pavlic, jakož i dalších vesnic v okrese, šlo mnoho děvčat sloužit do Vídně. Některé se tam vdaly.

Mnohým lidem neschopným práce byla povolena žebrota. I v Pavlicích byl jeden takový člověk. Dostal „verkl“ a začal chodit po kraji na žebrotu.

Do obce často zavítali podomní prodejci a řemeslníci. Jednou do roka přijel hadrník, tj. obchodník, který vykupoval staré hadry a za ně dával obyčejně jehly. Na jaře přijížděl vápeník prodávající vápno, protože každá domácnost alespoň jednou do roka bílila světnici. Venkovní fasády se tak často nebílily. Barevné fasády mělo jen několik novějších domků. Jindy přišli do vsi dráteníci, kteří vyvolávali: „Dejte drátovat hrncééé!“, a drátovali hliněné hrnce, aby déle vydržely. Občas se v obci objevil „krobót“. Svoje zboží měl narovnané v oválném koši. Prodával nože, zrcátka, hřebeny, peněženky, břitvy, řetízky a jiné drobné věci denní potřeby.

Pasení dobytka patřilo k nejčastějším povinnostem dětí. Sedláci pasení celkem trpěli, jenom pasáček musel dávat pozor, aby kozy nešly do škody. Úrodu hlídal obecní hlídač. Škoda, do které mohly kozy jít, většinou byly brambory nebo jetel a také oves. Pasení koz a hus začalo ihned, jakmile se sklízelo první obilí. Při pasení se sbíraly klásky, zejména pšenice, aby bylo krmení pro husy doma. Pro malá housata a kuřata se obstarávaly mlíče. Husy se honily k rybníku, nejčastěji u hřbitova nebo na návsi. V zimě se musely zahnat k houserovi. Selští chlapci museli pást krávy na lukách, kde se již neočekávala druhá seč – otava. V Pavlicích bylo prvně posečeno žito. To bývalo po Cyrilu a Metodějovi (5.7.). Dokud byli na poli „bubáci“, tak sedláci neradi viděli, když tam pasáčci přitáhli se stádem koz. Když však bylo obilí odvezeno, tak neměli námitek. Ve strništi rostla tráva a tu kozy rády. Pro pasáčky byla významná trať za "véhonem", která začínala na kopečku za Vašourkovýma a Čurdovýma. Pole tam byla kamenitá. Byly tam také jámy, kde rostla sporá tráva, trní a zakrslé břízy. Tyto jámy sloužily na schovávačky, když si pasáčci při pasení hráli. Na pastvu si nosili kus chleba, a když uzrálo, tak i ovoce, hlavně hrušky a damaziny. Dělaly se také ohníčky, topilo se suchými kravinci, suchou trávou, dřívím z nedalekého lesa, pekly se brambory, které se opatřovaly na nejbližším poli. Když byl oheň pěkně velký, tak přes něj skákali. Často si přitom spálili vlasy, kalhoty a děvčata sukně. Mezi Amerikou a lesem Kulatá u Jiskrova pole při cestě byla studánka, kam se chodilo pít.

Chlapci a děvčata ze selských rodin měli mnoho každodenní práce jako příprava krmiva pro prasata, sbírání vajec, stloukání másla na máslo a tvaroh (tenkrát nebyly mlékárny a všechno mléko se muselo zpracovat doma), oorávání brambor, sekaní trávy a později i obilí, kydání hnoje a stlaní pod dobytek, česání krav, od jara do podzimu pasení krav, pokud se s kravami nejezdilo, což bylo v Pavlicích ve většině hospodářství. Oproti dětem z dělnických rodin nemusely chodit do lesa na dříví a pást kozy. Také chození na jahody a houby do lesa bylo považováno u selských dětí za nedůstojné. Nemohly se také tak často chodit koupat v létě, protože měly doma stále nějakou práci.

V létě za poledne se děti chodily koupat. Hlavně do rybníka u hřbitova, kam přitékala dešťová voda z okolí kostela a ze zahrad a louky „na ouvarech“. Na jaře býval příval vody, tak velký, že odtékala i přes hráz. Do toho rybníka vodili selští chlapci hovězí dobytek a čistili ho tam hřebelci. Chlapci se koupali nazí, děvčata mívala přes sebe zástěry. Vody bylo v rybníce dost po celý rok. Dokonce se tam v zimě ledovalo, tj. sekal se led pro místního řezníka a tři hostince, které v obci byly. Koupat se chodilo ale i do Blažkovského rybníka pode dvorem nebo do Žlebů, kde tekla Jevišovka. Byly tam tři tůně. Přední byla velká, leč mělká. V jejím okolí bylo hodně raků, které děti občas chytaly. Do této mělké tůně chodili ti, co neuměli plavat. Většina chodila do prostřední tůně, kde se dalo plavat. Ta poslední tůně – po pavlicku tóň – byla už blízko Boskovštejna.

Podzim byl ve znamení sběru brambor a přípravy posvícení.

V zimě se drávalo peří. Na pomoc obvykle přicházely sousedky. Během draní se vykládaly obyčejně nějaké životní příběhy a nejrůznější historky. Děti měly na Vánoce prázdniny, které trávily převážně doma, venku občas jezdily na saních.

Co se týče kostela. Modlení doma bylo tak samozřejmé, že se o tom nepřemýšlelo. Děti se musely denně modlit nejen doma, ale i ve škole před vyučováním (školní rok začínal 15.9. a končil 15.7.). Vedle Otčenáše a Zdrávas Maria to byly různé modlitbičky k andělu strážnému. O adventu se celá rodina modlila růženec, kdy všichni včetně rodičů klečeli a společně se modlili. Celý prosinec se ráno chodilo v 6 hodin na roráty. Ponocný Svoboda na Štědrý den po večeři chodil po vesnici a vytruboval na obecní roh. Hospodyňky mu nosily koláče, na které si nosil velký koš. Na Boží hod se konaly mše jitřní v 6, ranní v 8 a veliká zpívaná mše v 10 hodin. Sborový zpěv hrou na varhany doprovázel řídící učitel Lehejček. V prosinci se nesměly konat žádné zábavy a nebyly povolovány svatby. První zábava se směla konat až na sv. Štěpána 26.12. Příchod Nového roku se v rodinách před první světovou válkou nějak zvláště neslavil. Po Novém roce až do popeleční středy se konaly plesy. Hlavní byl ples hasičů. Jiný spolek v obci nebyl. Zábavy ale pořádali např. i svobodní mládenci. Plesy byly buď u Procházků, později u Kopečků ve staré zájezdní hospodě, nebo u Myslíků. V Pavlicích byla ještě jedna hospoda a kvelb u Svobodů ve vsi, kde se konaly zábavy v létě, protože u hospody byla veliká dřevěná budova s prkennou podlahou pro tanec a po straně byla galerie. Při těchto zábavách obyčejně došlo ke rvačce. Hlavně kvůli děvčatům. Koncem tohoto období byl masopust, kdy se v neděli a v pondělí tančilo, v úterý chodily maškary. Potom byl velikonoční půst s přísnými posty ve středu a v pátek.

O Velikonocích chodili věřící na Zelený čtvrtek, Veliký pátek a Bílou sobotu líbat tělo Ježíšovo v životní velikosti, uložené v kapli Božího hrobu za oltářem. Vykládalo se, že když toto tělo (sochu) vezli z Vídně do Prahy, povoz nemohl vyjet do kopce u kostela, protože si Ježíš přál, aby jeho socha byla uložena v Pavlicích. Během Velikonoc také chlapci, když odletěly zvony do Říma, chodili po vsi s hrkači a klapačkami. Nejprve se pomodlili u křížku u kostela a potom přes obec šli až ke dvoru, kde se opět pomodlili před polním křížkem. Po posledním hrkání se začalo vybírat. Dostávaly se drobné peníze a vajíčka, o něž se chlapci podělili.

Na jaře se konaly poutě ke Třem dubům v Dolních Rakousích. To se šlo už v sobotu a v neděli byl návrat.

Okolo svátku sv. Filipa a Jakuba začátkem května se konala slavná pouť. V sobotu se sjížděli kramáři a stavěli prodejní stánky, tehdy se říkalo „boudy“. Takových stánků bylo okolo 20 nebo i více. Prodávali textil, boty, poutní perníková srdce, které byly vesměs hodně ozdobené, sladké „špalky“. Pro mnoho hospodyněk to byla příležitost, aby se zásobily dobrými věcmi pro domácnost, mnoho lidí také čekalo na znojemské ševce a jejich boty. Pro děti zde byly kolotoče a houpačky. Největší slavnost byla v kostele, kde obyčejně hrála dechová kapela, farář sloužil zpívanou mši a potom kapela vyhrávala před kostelem. Pořadatelé poutní zábavy šli s kapelou po vsi, dávali zahrát váženým občanům, zvali je na zábavu a přitom popíjeli z opentličkovaných džbánů víno či nějakou kořalku. Odpoledne začala taneční zábava, která se protáhla dlouho do noci.

Po pouti byla veliká sláva o Božím těle. V obci byly postaveny 4 oltáře. U Málků, u hospody, u Machainů a u Přibilů, čili na nejdůležitějších místech v obci. Oltáře musel postavit hospodář daného domu.

V letních měsících se ve všední dny nezřídka stávalo, že kostel zel prázdnotou, protože věřící již pracovali na poli.

Začátkem července se konávaly poutě do Hlubokých Mašůvek. Přes Pavlice procházely mnohá procesí. Z Pavlic vycházelo procesí vždy v neděli v 6 hodin ráno. Dospělá děvčata nesla sošku Panny Marie a bílé lilie jako symbol nevinnosti.

Letní zábavou byly kuželky. Nejvíce se koulelo u Procházků. Tam hlavní slovo měli korálníci. Hostinský donášel neustále pivo, a tak ruch neustále vzrůstal.

O posvícení se pekly husy, mimořádně dobré buchty s povidlím, mákem nebo tvarohem a bábovky. V kostele hrála kapela, která pak hrála i po vsi. Odpoledne začala taneční zábava, tehdy ještě v obou hospodách.

Zpestřením života bývaly nevšední události, jako např. veliká hasičská slavnost k jubileu založení hasičského sboru v roce 1908. U hasičská zbrojnice, které se říká kůlna, se sloužila polní mše svatá a byla tam přehlídka hasičů. Pavlickým náčelníkem byl v té době Kittel. Odpoledne na „véhoně“ za kostelem se konala různá hasičská cvičení. V té době do Pavlic také přijela kočující divadelní společnost. Děti, které roznášely a vylepovaly plakáty, mohly za to na představení zdarma. Hrálo se v hospodě u Myslíků. Jednou v létě (asi 1909) přišli do Pavlic vojáci. Byli na manévrech. Část vojáků Pavlicemi jen procházela, těm nabízeli hospodyně vodu, část zůstala ubytována ve stodolách v Pavlicích. Zůstala zde také kapela a vyhrávala před domem učitele Pokorného, kde bydleli důstojníci.

Nahoru

zpět na historie Pavlic