* 16. srpen 1608, La Rochelle (Francie)

† 12. srpen 1682, Jevišovice

hrabě, vojevůdce

Mládí:

ean Louis Raduit de Souches se narodil v přístavním městě La Rochell ve Francii v hugenotské rodině de Baar 16. srpna 1608. Doklad o jeho narození se nachází v matrice protestantského kostela sv. Yona v La Rochell. Rodina de Baar patřila k nižší šlechtě. Otcem byl Jean Raduit de Baar a matkou Margareta, z rodu de Bourdigale. Děd z otcovy strany se jmenoval Raduit de Baar a babička Francoise de Nis. Děd z matčiny strany Louis de Bourdigale působil v La Rochell jako královský prokurátor.

V době Raduitova dospívání se po smrti Jindřicha IV. ujala vlády ve Francii regentka Marie Medicejská a poté její syn, král Ludvík XIII., který pod vlivem kardinála Richelieu začal omezovat postavení hugenotů v zemi. Hugenoti se stáhli do své nejvýznamnější pevnosti La Rochell. V té době bylo již Raduitu de Souches 20 let. Je velmi pravděpodobné, že právě v tomto roce 1628 započal svoji vojenskou kariéru. A to jako obránce hugenotské pevnosti. Obléhání města trvalo několik měsíců a nakonec bylo vyhladověno. Velké množství hugenotů se rozhodlo kvůli útisku opustit Francii.

Za třicetileté války:

tejně tak se rozhodl odejít i Raduit, který se zapojil do třicetileté války. Zamířil do Německa, kde se připojil k vojsku švédského krále Gustava II. Adolfa. Do roku 1635 zřejmě zastával nižší funkce ve švédském vojsku. Podle některých náznaků je velmi pravděpodobné, že se roku 1634 účastnil bitvy u Nördlingenu (5. – 6. září). V pramenech je poprvé zmiňován roku 1635 jako hejtman švédského pluku, složeného z vojáků různých národností.

Raduit de Souches byl velmi vzdělaný, dobře znal historii vojenství. Díky tomu získal vlivné přátele, mezi nimi byl např. hrabě Magnus Gabriel De la Gardie. Byl však také velmi prchlivý, lehko vzplanul a ve své vášni neuznával ani nadřízené. Byl velmi domýšlivý a díky svému vzdělaní a rozhledu byl přesvědčen o své neomylnosti. Právě tyto povahové rysy ho poprvé přivedly do konfliktu s nadřízenými a přibrzdily tak jeho slibně se rozvíjející vojenskou kariéru.

Při obléhání města Stargardu roku 1636 nesouhlasil s postupem svých nadřízených při obléhacích pracích. Než by se podřídil, rozhodl se opustit švédské vojsko a vrátit se zpět do Francie. V té době ztratil veškeré iluze o právě probíhající válce a snažil se jako mnoho ostatních zajistit si především vlastní prospěch. Ve Francii chtěl uplatnit své válečné zkušenosti ve francouzské armádě. Jeho žádosti však nebyly vyslyšeny, a tak se rozhodl podruhé opustit svoji vlast. Roku 1639 se tak navrátil ke Švédům. Téhož roku byl jmenován plukovníkem a byl mu propůjčen patent na dragounský pluk. Jeho pluk byl přidělen do Slezska, kde se spřátelil se švédským generálem Karlem Gustavem Wrangelem.

Po smrti velitele švédské armády generála Banéra v květnu 1641 byl de Souches stažen ze Slezska a jeho pluk se dostal do sboru generálmajora Torstena Stahlhansena. Raduit opět nedokázal zkrotit svoji povahu a svého velitele otevřeně kritizoval. Švédský generál si ovšem tuto kritiku nenechal líbit a dal Jeana Luise uvěznit. Byl svolán válečný soud, který se měl konat v klášteře Leubus. To již Raduit pochopil, že se vojenského uznaní ve švédské armádě nedočká, a tak nečekal na nejistý rozsudek soudu a v červnu roku 1642 utekl ze švédského zajetí.

Po svém švédském neúspěchu se rozhodl pro návrat do rodné Francie. Z Polska se vracel do Francie přes Vídeň. Ve Vídni se setkal s bratrem císaře Ferdinanda III., arcivévodou Leopoldem Vilémem. Velitel císařských vojsk a olomoucký biskup Leopold Vilém se rozhodl využít de Souchesovy znalosti švédské strany.

1. října 1642 byl de Souches jmenován plukovníkem dragounského pluku. Se svým oddílem je opět poslán do Slezska, tentokrát v císařských službách.

Po porážce císařských vojsk vedených arcivévodou Vilémem 2. listopadu 1642 u Lipska se Švédům otevřela cesta do Čech. Císařská vojska nebyla schopna zastavit nepřítele, proto bylo rozhodnuto pokusit se přesunout frontu. Generálmajor Krakow měl zaútočit na švédské pozice v Pomořansku. V armádě čítající na 4 000 mužů byl i oddíl Raduita de Souches. Tato akce se nezdařila. Zpět se v listopadu 1643 vrátilo jen 1 200 mužů. Za neúspěch mohla slabá podpora od braniborského kurfiřta, rakouského spojence, a také odpor důstojníků plnit rozkazy. Mezi vzbouřenci nechyběl ani Raduit. Ač se obhájil před vojenským soudem v Praze a hodnost mu zůstala, byl mu odňat pluk.

Už v červnu 1644 však Raduit naverboval nový pluk. Jeho pluk byl přidělen k vojsku Ladislava z Valdštejna, který oblehl Olomouc. Jelikož město nemohl dobýt, rozhodl se pro lest. Dvě skupiny vojáků měly proniknout podzemními chodbami za hradby města u děkanství a otevřít bránu. Velením jedné skupiny 400 vojáků byl pověřen Raduit. Pozornost Švédů měl odlákat útok na jinou část hradeb. Lest však byla Švédy prohlédnuta a Raduit s muži byl uzavřen v budově děkanství, kterou Švédové zapálili. Podle vlastních slov Raduita se mu podařilo vrátit zpět do tábora podzemními chodbami. Jiná pověst šířená mezi lidem pravila, že se odvážný plukovník zachránil skokem z hradem do příkopu a za palby švédských mušketýrů se vrátil do ležení. Tato zvěst se donesla až ke dvoru ve Vídni a Raduit si tím získal dobré jméno.

15. března 1645 mu bylo svěřeno velení v Brně. Švédové nedlouho předtím zvítězili v bitvě u Jankova a hrozilo, že oblehnou Vídeň. Jediným místem, které leželo mezi Švédy a Vídní bylo Brno. Raduit nechal obnovit hradby, zásobil město jídlem a střelivem. Přestože odvedl od doby svého nástupu do přitáhnutí Švédů (3. - 4. května 1645) ohromný kus práce, nebyla šance na úspěšnou obranu příliš veliká. Švédů přitáhlo k Brnu na 28 000 mužů, a to ještě očekávali posily od sedmihradského knížete Jiřího I. Rákoczyho. Raduit měl pod svým velením pouhých 1475 mužů a z toho bylo jen 426 vojáků. Švédský velitel generál Torstenson se rozhodl provést generální útok 15. července 1645. Brno se pod velením Jeana Luise Raduita de Souches ubránilo i tomuto zesílenému tlaku Švédů. Po tomto neúspěchu se švédský generalissimus vzdal velení vojsk. Nástupcem Torstensona se stal bývalý Raduitův přítel Karl Gustav Wrangel.

Po úspěšné obhajobě Brna byl 27. října povýšen do hodnosti generála polního strážmistra. Jako odborníku na pevnosti a obléhání mu bylo svěřeno dobytí menších švédských pevností na rakousko-moravském pomezí. V roce 1647 se účastnil obléhání Kremže, Rabensburku, Falkensteinu a Jihlavy, která kapitulovala v prosinci téhož roku.

V létě roku 1648 provedl generál Königsmark nový výpad do Čech, který by vylepšil Švédské pozice pro vyjednávání o míru. Podařilo se mu sice zmocnit se části Prahy, ale jeho pokus nebyl dobře koordinován s ostatními části švédského vojska a tak se mohla obrana země zkonsolidovat. Z Moravy byl poslán proti Švédům polní maršál Raduit se svým vojskem (8. září 1648 byl totiž Raduit de Souches povýšen do hodnosti polního maršála a vrchního velitele na Moravě). Tento zásah zmařil poslední švédské naděje na obsazení Prahy. O významu Raduitova zásahu se zmiňuje i generál Wrangel ve svém hlášení do Stockholmu. O tom, jak se de Souches přičinil o konečné příměří, svědčí dopis císařského vyjednávače ve Vestfálsku Maxmiliána hraběte z Trautmansdorfa. V dopise děkuje Raduitovi za vítězství, kterých dosáhl a znemožnil tak Švédům dosáhnout konečné porážky Habsbursků.

Po Vestfálském míru:

o skončení Třicetileté války byla většina pluků rozpuštěna pro nedostatek peněz na jejich financování. Raduit de Souches měl velmi dobré styky s generálním válečným komisařem Traunem. Diky této známosti se mu podařilo zachovat svůj pluk. Zůstal také nadále vrchním velitelem na Moravě. K této funkci mu přibyla další, a to vrchního komisaře na Moravě. Jeho úkolem bylo dohlížet na odchod Švédů z Moravy. Tuto funkci zastával až do roku 1650, kdy Švédové opustili Olomouc. V těchto mírových dobách měl taktéž ze své funkce velitele Moravy za úkol verbovat vojáky pro podporu vojenských oddílů španělských Habsburků v boji o Itálii proti Francouzům. Jakožto uznávaný odborník na opevňování se podílel na obnovení obrany královských měst Olomouce, Uničova, Brna a Uherského Hradiště.

Roku 1655 vypukla švédsko - polská válka. O dva roky později do tohoto konfliktu zasáhl i rakouský císař, který poslal Polákům na pomoc vojenský sbor pod velením maršálů Hatzfelda a Montecuccoliho. Jedné části armády velel i podmaršálek Raduit de Souches. Hned po svém příchodu dobývá spolu s Montecuccolim 30. srpna 1657 Krakov. Roku 1658 je jmenován generálem polním zbrojmistrem, což z něj dělá velitele nad veškerým dělostřelectvem. Jeho úkolem bylo vytlačit Švédy z Pomořanska. Tento úkol se mu téměř zdařil. Podařilo se mu dobýt roku 1658 Toruň a započal s obléháním Štětína. Dobyl několik dalších pevností a opravdu se mu podařilo Švédy vytlačit z větší části Pomořanska. Štětín nedobyl, a tak celá kampaň skončila neúspěchem. Navíc se k boji proti nepříteli přidaly vnitřní rozbroje ve spojenecké armádě. De Souches se dostal nejen do sporu s vrchním velitelem Lubomirským, ale i s maršálem Raimundem Montecuccolim, ve kterém mu vyvstal významný protivník. Po míru v Olivě roku 1660 byla císařská vojska z polského území stažena.

Na jihovýchodě říše se k dalšímu úderu připravovala Osmanská říše. Již v létě 1660 byl Raduitův pluk přesunut do Sedmihradska. De Souches se snažil zabránit padnutí pevnosti Velký Varadín (Oradea). Jak Turci postupovali, byl de Souches zatlačen až na Slovensko. Mimo to se objevují vážné problémy v zásobování armády, která není schopna čelit různým nemocem. V roce 1663 se Turci zmocňují významné pevnosti Nové Zámky a podnikají výpady na Moravu. De Souches je jmenován velitelem Moravy a má zastavit pronikání Turků.

V roce 1664 začíná protiútok a Raduit velí severnímu proudu císařských armád. Při tomto úderu zaznamenává řadu úspěchů. 3. května osvobodil Nitru, 13. června Levice. 19. června 1664 porazil Turky u Sv. Beňadiku nad Hronom a zahnal je za Dunaj. Zde se spojuje s vojskem Raimunda Montecuccoliho. Při obléhání Ostřihomi se Raduit snaží uplatnit své zkušenosti a radí rychlý útok. Montecuccoli však volí opatrnější postup s krytým zázemím a to vyvolává novou roztržku mezi vojevůdci. Montecuccoli díky svému vlivu u dvora a čerstvému vítězství 1. srpna 1664 u Sv. Gottharda dosáhl odvolání de Souchese.

10. října je Raduit jmenován plukovníkem komárenské hranice a velitelem horních měst na Slovensku. Jako zkušený velitel začal obnovovat a vylepšovat staré pevnosti a budovat nové. Nejdůležitějším úkolem bylo vybudovat novou pevnost, která by bránila Turkům napadat z Nových Zámků široké okolí. Tak byl založen Leopoldov.

V roce 1665 byl jmenován císařským tajným radou. Roku 1668 se po smrti Arnošta hraběte Trauna (5. prosince 1668) stává plukovníkem vídeňské městské gardy. V roce 1671 zasahuje též proti povstání uherské šlechty.

Poslední válečné dobrodružství Raduita de Souches přivedlo k hranicím rodné Francie. V roce 1671 vypukla válka mezi Nizozemím a Francií. Španělsko, Rakousko a Braniborsko vyslalo pomocné sbory na podporu Nizozemců proti Francouzské přesile. Hlavním velitelem spojeneckých vojsk byl Vilém III. Oranžský. Maršál Montecuccoli se nechtěl podřídit jeho vedení, a tak císař roku 1673 vysílá do pole věčného Montecuccoliho soka Raduita de Souchese. Raduitova armáda čítá na 21 tisíc mužů. V rozhodující bitvě je však nucen spojit své síly s Vilémem III. Vzápětí se dostává do vážných sporů s Vilémem III. Oranžským. Jejich roztržka jde tak daleko, že v bitvě u Seneffe jedná zcela samostatně a ignoruje plán Viléma III. Tato bitva je označována za nejkrvavější bitvu 17. století. Padlo v ní 20 tisíc vojáků. Spojenci tuto bitvu sice vyhrávají, ale Vilém si stěžuje až u Vídeňského dvora, a tak je Raduit na podzim 1664 odvolán ze své funkce. V prosinci téhož roku je postaven před vyšetřovací komisi. Je zbaven svých vojenských funkcí a vykázán na své statky. Starý a epilepsií trpící maršál už se ani nebrání.

Jevišovické panství:

dměnou za ubránění Brna proti švédské přesile byl Raduit v květnu 1646 císařem povýšen do stavu svobodných pánů. Také jeho znak byl vylepšen. Součástí povýšení byla i suma 30 000 zlatých. Právě krátce po nebo před obléháním Brna se poprvé oženil. Jeho ženou se stala Anna Alžběta, rozená svobodá paní z Hofkirchena. Také v období mezi léty 1644 - 1652 se narodily první tři děti. Nejstarší syn Jan Ludvík, Karel Ludvík a nakonec roku 1652 první dcera Anna Dorota.

Raduit se věnoval nejen svým vojenským povinnostem, ale také se cílevědomě věnoval vytvoření dostatečné základny pro svůj rod. Roku 1649 podal sérii žádostí do císařské kanceláře. Ve všech žádostech mu bylo postupně vyhověno. Roku 1650 získal inkolát v českých zemích a Uhrách. Podmínkou pro jeho udělení bylo přestoupení na katolickou víru. Základem šlechtického majetku je pozemková držba, a tak začal s tvorbou malého rodinného dominia. Již roku 1649 získal se slevou za věrné služby statek Jevišovice za 92 119 zlatých. Téhož roku získal i dům v Brně (dům pánů z Lipé) za 60 000 zlatých. V dalších letech své panství rozšířil ještě o panství Hostim, Boskovštejn a Plaveč. Právě Plaveč mu způsobovala vážné problémy, neboť byla zadlužena už od původních majitelů Allmanů z Almštejna.

Raduit nespoléhal pouze na příjmy ze statků, tak jak bylo zvykem v jeho rodné Francii, ale začal aktivně podnikat. V 70. letech nechal na Jevišovce postavit vysokou pec a tři hamry. Vyráběl kujné železo a pumy pro armádu.

Jeho podnikatelský um se uplatnil i v Hlubokých Mašůvkách. Místo bylo známo již dlouhou dobu svými léčivými prameny. Raduit se zde rozhodl vytvořit lázně a dal zbudovat veliký hostinec a postavit nový kostel. Aby přilákal na toto místo více návštěvníků daroval kostelu vzácnou sošku Panny Marie de Foi.

5. března 1663 byl povýšen do hraběcího stavu. Jako představitel významných funkcí potřeboval také odpovídající sídlo, a proto nechal zámek v Jevišovicích barokně upravit italským stavitelem Roniem. Ještě dříve nechal obnovit zámeckou kapli původně zasvěcenou sv. Kateřině a zničenou za Třicetileté války. Nová kaple byla zasvěcena sv. Ludvíku. Roku 1660 zřídil v Jevišovicích v pusté chalupě školu, kde se učilo česky. V roce 1668 dal zbudovat kostel sv. Mikuláše.

V Pavlicích r. 1649 nechal vystavět špitál s domácí kaplí. Kaple byla stržena r. 1670, a na jejím místě nákladem téhož pána zbudována nová dosti úpravná, v níž také od r. 1672 směly být slouženy mše svaté. R. 1675 byl zřízen při oltáři v kapli Boží hrob podle jeruzalémského.

Roku 1677 se po čtrnáctiletém vdovectví znovu oženil a vzal si o čtyřicet let mladší nevěstu. Byla jí Anna Salome hraběnka z Aspermont-Reckheim.

Hrabě Jean Luis Raduit de Souches umřel na svém zámku v Jevišovicích 12. srpna 1682, ve věku nedožitých 74 let. Dle jeho testamentu bylo jeho tělo slavnostně převezeno a uloženo po boku první manželky Anny Alžběty, roz. svobodné paní z Hofkirchenu v brněnském farním kostele sv. Jakuba.

Nahoru

zpět na historie Pavlic