ředchůdkyní dnešní „Císařské silnice“ byla prastará „Haberská stezka“, která byla v provozu nejpozději od doby protohistorické, pravděpodobně však po celý pravěk a v písemných pramenech je cesta doložena od počátku 12. stol. Dálková komunikace se nazývala podle místa svého vyústění z pomezního hvozdu na české straně (myšleno pomezí mezi historickými zeměmi Čechy a Morava). Sehrála důležitou roli při osídlování a vývoji celého regionu. Za doby Přemyslovců spojovala Znojemsko, jako jejich údělné knížectví s Prahou. Vedla od Laa an der Thaya, přes Znojmo, Moravské Budějovice, Čáslavice, Římov, Chlístov, Heraltice, Zašovice, Brtnici, Jihlavu a dále do Čech. Tato trasa v historii různě měnila svoji polohu a za dob Marie Terezie, kdy byla postavena tzv. Císařská silnice přes Želetavu a Stonařov, Haberská cesta zanikla úplně.

Hustý a nebezpečný hvozd tehdy odděloval dvě relativně samostatné země – Čechy a Moravu. Podle historiků pravděpodobně nešla stezka přímo do hvozdu, ale kopírovala jeho východní okraj. Tato obchodní stezka tehdy znamenala jedinou možnost relativně bezpečného cestování v kraji plném dravé zvěře a loupeživých band. Kupci a cestující se museli pohybovat po této stezce od jednoho opevněného sídla ke druhému a noc přečkat za jejich branami. Poutníky bylo potřeba ubytovat, nasytit. Mnohdy vyžadovali nějakou tu zábavu. Také koně a další zvířata potřebovala „servis“. Bylo třeba řemeslníků a zemědělců, kteří produkovali nadvýrobu. To vše samozřejmě přinášelo těmto sídlům zisky a umožňovalo jejich další rozvoj. Přítomnost takové stezky byla pro kraj cennou devizou.

Po této cestě kdysi soustavně projížděly náklady se zbožím, pochodovala vojska Přemyslovců, husitů, Jiřího z Poděbrad, uherského krále Matyáše, Habsburků a další, která na rozdíl od kupců přinášela mnoho utrpení a škod. Často se po této cestě ubíraly královské družiny. Ferdinand I. Habsburský se svou chotí Annou Jagellonskou se tudy ubíral 27. ledna ze Znojma do Moravských Budějovic a dále na Prahu u příležitosti své korunovace. Karel VI. vyjel 19. června 1723 se svou družinou čítající tisíc vozů a přes tisíc jezdců z Vídně do Prahy po této cestě také ke své korunovaci, která se uskutečnila 5. září.

Byl to právě císař Karel VI., který započal s budováním silnic. Nejprve se zaměřil na spojení Vídně s Brnem a Olomoucí (s výstavbou započato 1727). Císařská silnice mezi Vídní a Prahou, která na českém území vedla přes Znojmo, Moravské Budějovice, Želetavu, Stonařov, Jihlavu, Štoky, Havlíčkův Brod, Golčův Jeníkov a Čáslav, byla jako druhá v pořadí budována v letech 1739 - 1749 v délce 322 km. Silnice byla dokončena za vlády Marie Terezie. Měla 4 sáhy na šířku (7,2 m) se středem zvýšeným oproti krajnicím o 10 coulů (26 cm) a stoupáním nejvíce 25 stupňů. Měla být stavěna po pevném urovnaném terénu na kamenném stětovaném podkladě pomocí štěrku a s pískovým povrchem. Kolem silnic byly ve vzdálenosti 6 sáhů (11,4 m) vysazovány stromy k ozdobě krajiny, pohodlí cestujících a v zimě při závějích k vytyčování cesty. Po silnici mohly jezdit nákladní vozy se 6 zapřaženými koňmi a nejvyšší váhou nákladu 60 centů (3,36t).

I po této nové silnici se ubíraly královské družiny a vojska. V roce 1805 tudy procházela a plenila Napoleonova francouzská armáda. 14. května 1812 se ubíral po této cestě císař František II. z Vídně do Drážďan, kde se setkal s Napoleonem. 29. září 1835 jel z Prahy do Vídně císař Ferdinand V. O rok později si cestu zopakoval u příležitosti své korunovace na českého krále v Praze.

Do dnešních dnů tato komunikace prošla mnoha změnami. Od úzké rozblácené cesty s vyježděnými kolejemi, přes prašnou silnici, ke zpevněné vozovce, místy s vydlážděním až posléze v celé délce pokrytou asfaltovým kobercem s dnešním označením I/38 E59.

zpět na historie Pavlic